Život Františka
Ferdinanda d’Este si nyní připomínáme víc než kdy jindy. Blíží se totiž výročí
vzniku Velké války, v naší současné terminologii První světové války,
která vypukla po smrti tohoto věčného čekatele na trůn, kterým František
bezesporu byl. Řečeno pohádkovou terminologií, už mu bylo přes padesát a pořád
byl princ, nikoli král. Respektive tedy císař. Někdy to vypadalo, že jeho strýc
František Josef I., snad nikdy neumře. Minimálně Ferdinand d‘ Este si to občas
musel myslet.
Přestože na nás z portrétů hledí vážná
seriózní tvář vousatého muže, který vypadá, že se nikdy neusmíval, ve
skutečnosti muselo jít o člověka vznětlivého, zásadového, emotivního až
vášnivého. Když se pro něco nadchnul, šel za tím hlava nehlava. Ať už se
jednalo o kariéru nebo o ženy.
Přídomek d‘ Este
získal jako dědictví po bezdětném strýci z Modeny. Už jako pubertální hoch
zde musel projevit určitou vytrvalost a ctižádost. Dědictví totiž bylo vázáno
na povinnost naučit se během roku dobře italsky, což mladý Habsburk nejen
slíbil, ale i splnil. Císař František Josef tedy musel svolit, že se k tradičnímu
rodovému jménu František Ferdinand připojí přívlastek d’Éste a z jeho neoblíbeného
synovce se tak rázem stal nejen netradiční Habsburk, ale i velmi bohatý muž.
Mohl si proto v dospělosti dovolit krom svých zálib a koníčků, mezi nimiž
beze sporu vyniká lov, i vlastnictví velkých
zámků na českém území, Chlum u Třeboně a slavného Konopiště, které se
nakonec stalo jeho domovem. Lovecké trofeje zde dodnes vystavované dokonale
ilustrují jeho loveckou vášeň. Stejně jako zachovalý výtah jeho slabost pro
moderní techniku. Z jeho dalších
rozmanitých koníčků je zajímavé vyzdvihnout jeho vášeň pro cestování, která se
mu ve finále stala osudnou.
Na Konopiště si přivedl
i svou milovanou a proti všem vyvzdorovanou Žofii Chotkovou, která sice
pocházela ze šlechtického rodu, ale natolik chudého, že habsburskému dvoru
nebyla dost dobrá. Nejen bohatstvím, ale ani urozeností. Ferdinand d’Este si musel svou lásku vybojovat. A uspěl.
Uzavřel tzv. morganatický sňatek a odstěhovali se s milovanou Žofií na
Konopiště. Lze samozřejmě logicky předpokládat, že ponižující podmínky týkající
se manželky a jeho dětí, které byly vyloučeny z následnictví, hodlal jako
císař změnit, leč osud mu v tomto nebyl nakloněn. A navíc si s nimi
docela ironicky pohrál, když je společně dovedl do Sarajeva. Žofie svého
manžela totiž většinou nikam nedoprovázela. Věnovala se na Konopišti výchově dětí a ve
společnosti, která ji pořád okázale ignorovala, se raději nikterak
neangažovala.
Jejich první společná manželská cesta proto vedla paradoxně
právě do Sarajeva. Žofie byla těhotná, cestu jí více méně rozmlouvali, ale
najednou si postavila hlavu a nedala si říct. Jako nehezký vtip osudu pak lze
vnímat i to, že jejich společná smrt po láskyplném soužití se stala záminkou
pro čtyřleté válečné běsnění a destrukci, kde na lásku moc místa nezbývalo.
Atentátník, který v podstatě využil diletantství
následníkovy ochranky, nakonec dokonal své dílo. František
Ferdinand d‘ Este a jeho žena umírají. Mladí teroristé byli sice hned
zatčeni, což ale nijak nevylepšilo reputaci neschopné ochranky a hlavně,
nevrátilo život dvěma lidem. A navíc nikdo z aktérů dramatického
červnového dne netušil, co všechno právě začíná. Velká válka byla na dohled. Psáno pro Listy Prahy 1
Žádné komentáře:
Okomentovat