Pořád se něco děje

 Zběsilé červnové tempo v posledním výletovém týdnu kapku zmírnilo.  Potulujeme se s dětmi po Praze, čas se na chvíli trochu zklidnil a zdálo se, že doba odpočinku je opravdu na dohled. Tak asi hlavně z toho důvodu, abych se nenudila a mohla si užít dostatek zařizování, běhání a nervů, rozbila jsem auto. Přesněji řečeno, sejmula mě jakási aktivní řidička při přejíždění z pruhu do pruhu, čímž mi zdemolovala levou část vozu. Ona, ve své masivní dodávce, utrpěla škodu výrazně menší. Stejně tak menší měla i šok, neb vystoupila z vozu již s papíry k nehodě, měla jich s sebou dostatek. Prý se jí to již stalo několikrát.  Já samozřejmě neměla nic. Jistě, šlo jen o plechy, nikomu se nic nestalo, přesto jsem jednak cítila šok, jednak křivdu, protože ona mě srazila jak malinu a do toho to vyřizování. A samozřejmě k tomu jako bonus několik bizarních dialogů, které potvrdily, že někdy mi ty praktické věci moc nejdou. Líčím svou nehodu a dotaz zní na pojistnou smlouvu. No, máme jí, leč detaily si rychle z hlavy nevybavím. Hovor plynně přechází na typ vozu, což můj lehce otřesený mozek nějak nezaregistruje a dotaz, zda máme krátkou či dlouhou stále přisuzuji smlouvě. Logicky tedy odpovídám, že to fakt nevím, že jsem ani netušila, že se to dělí na dlouhou a krátkou. Lehce udivený obličej mého společníka mě vrátil zpět k podstatě otázky: 
„Vy se neptáte na smlouvu?!

„Ne, ptám se, zda vaše auto je krátkém dlouhé?:-)“

Krátké, samozřejmě, s dlouhým bych nikdy nezaparkovala, ale to už nerozvádím. Prostě se musím víc soustředit. Na řízení, i na rozhovory….

  Je takřka symbolické, že školní výletování končíme u Potrefené husy:-(

Pěkně nám to léto začíná. 
A poslední den do školy hezky sockouL.