Sto let od vypuknutí Velké války

   Troufám si tvrdit, že obyčejní lidé v červnu před sto lety zcela jistě netušili, co se na ně chystá a jak dramaticky prožijí následující čtyři roky. Že z poklidu spokojeného domova odejde v podstatě celá jedna mužská generace, která položí své životy za císaře pána nebo dokonce v boji proti němu…

 Zatím ale nikdo nic netušil, žil se běžný život se svými radostmi i starostmi. Ba dokonce se snad i mohlo zdát, že bude stále lépe a radostněji. Lidé pracovali, bavili se, cestovali, užívali si. Volný čas mnozí vyplňovali velmi oblíbeným spolkovým životem, scházeli se ať už jako Sokolové, tak třeba jako skauti či muzikanti. Tradiční rozmíšky mezi Čechy a Němci sice probíhaly neustále, ale nikterak zásadní význam jim nikdo nepřisuzoval. Řekla bych, že ani vztah k monarchii nebyl nesouhlasný či dokonce odporu plný. Osobně se mi zdá, že Češi se k Vídni chovali tak trochu jako k přísnému rodiči, který je nemá moc rád, zatímco oni by o jeho přízeň docela stáli. A tak se snaží.  Jejich loajalitu vůči říši v té době proto rozhodně nelze zpochybňovat. Pravda, traduje se, že rukovali s obrovskou nevolí, ale ruku na srdce, kdo jde rád někam do války? Jejich ochota umírat za císaře měla logicky určité limity, už třeba proto, že císař se k nim jako laskavý a milující otec doopravdy nechoval, ale své rodiče většinou milujeme i tehdy, kdy oni jsou k nám poněkud chladnější.

Stejně tak Češi do války šli, v podstatě bez většího reptání. Byli tak vychovaní, byla to jejich povinnost. Sice brblali, prozpěvovali si české národní písně, ale šli. Navíc byli patrně chlácholivě přesvědčení, že do švestek budou zpátky doma.

 Ale během června, ve kterém se nyní pohybujeme, neměli ještě o nějaké válce ani tušení. Neměl o ní zájem, jak se léta tvrdilo, (i když tušení už asi ano), ani následník trůnu František Ferdinand d’Este, který s rodinou přebýval na svém oblíbeném Konopišti.  V průběhu června ho tam už podruhé navštívil německý císař Vilém, se kterým strávili několik hodin společenské konverzace na honu, což stálo život pár stovek bažantů. Že by ovšem zde tito dva monarchové dohodli válku, si už dnes nikdo nemyslí. 

  Krátce na to ale následník s manželkou odjíždějí do Sarajeva, které se jim stalo osudným. A osudným se Sarajevo stalo vlastně nám všem, protože výstřely mladého atentátníka Principa rozpoutaly konflikt, který za čtyři roky nejen že zničil jednu „ztracenou“ generaci, ale zásadně změnil celý svět. Den, kdy „nám zabili Ferdinanda…“ si připomínáme právě dnes, 28. června. Velká válka byla na spadnutí. 
psáno pro Listy Prahy 1