Církevní svatba

Rok se s rokem sešel a nastala doba oprášit tradici, kterou u nás představuje školní svatba.  Letos si děti samy vybraly církevní obřad. Měla nás tedy čekat minimálně hodina v naší improvizované kapli. Ovšem netrpělivost je typickým znakem studentstva, tak pan „farář“ usoudil, že to tak dlouhé říkat prostě nebude, všechno zásadní přeskočil, rychlé dva sliby, ano, ano, prsteny, polibek a bylo po obřadu. …

V historii našich školních svateb bezkonkurenčně nejrychlejší.

 Nějak jim nedocházela podstata. Jsou asi ještě malí.

Loni, když mi nezbyl čas, jsme svatbu přesunuli na podzim. Tři měsíce v tomto věku dělají neskutečně moc.  Ti loňští už fakt byli dospělejší, byl to hezký zážitek. Letos jsme se vrátili v čase a bylo to znát. Něco fungovalo, ale překrývalo to ono pubertální chichotání se, pištění, nepřipravenost, vzájemné stydění se…

Ale i tak to bylo hezké dopoledne, veselé, trochu i slavnostní. Už lehce šmrnclé létem a prázdninami. Těšíme se, převeliceJ