Velká nádhera

  Může to pro některé zasvěcené vypadat, že titulkem odkazuji k včerejšku a chystám se k nějaké glorifikaci. Ne, ne kdepak. Ač sice včerejšek pro mě určitý předěl znamená a úplně lhostejnou mě nenechává, zas tak velká nádhera to ve skutečnosti není. Naopak, řekla bych....

    Velká nádhera je  ovšem film, který mě tak dlouho míjel, až mě dostihl včera. Řekla bych, skoro symbolicky, tolik paralel jsem snad ani nečekala. 
Nicméně, oč jde opravdu? Jde o evropský film roku, takže kulturní zážitek. Tedy měl by být. Na mě až příliš dlouhý a možná moc umělecký, ale dalo se to vydržet a zpětně to hodnotím jako zajímavou zkušenost. Plno moudrých myšlenek, stejně tak plno krásných záběrů a momentů z Říma, skoro jako výzva k výletuJ. 

   Jinak film se vlastně vyprávět nedá, je to sled různých (i různě zajímavých) scén, myšlenkových obratů, skepse a cynismu, ze kterých si můžete (ale také nemusíte) vybrat to své. Jestli je to ale skutečně Velká nádhera, to asi záleží na vašem vkusu, momentálním rozložení a naladění a vztahu k Itálii a umění. Já to vnímala jako něco možná velkého, leč jestli skutečnou nádheru, to už si netroufám říci. Stejně jako bych nechtěla opakování, ač zase jsem ráda, že jsem to viděla. Takový kontrapunkt J. 

   Prostě Velká nádhera měla prostě včera své místo na slunci. V mnoha různých rovinách. A je to za námi...
                                JJJJJJJJJ