Pomáhat či ne?

    Návod, jak všechno zvládnout,  vyřešit, jaký k problému zaujmout  postoj, to vše dnes najdete v kdejakém módním časopise. Neexistuje situaci, kterou by neuměli v life - stylových magazínech
vyřešit. Jak se ale chovat, když  osvědčené rady nefungují?  Zcela jistě nepůjde o ojedinělý případ, neb pak by neexistovaly zástupy frustrovaných jedinců a psychologové by byli bez práce. Nějak se nelze divit, že někteří najednou neví, co dělat, kudy dál a jak se poprat s obvyklými i neobvyklými životními nástrahami.   

Nedávno jsme třeba řešili nedostatečně ostré lokty, které pak  člověku brání se v dnešní společnosti nějakým způsobem výrazněji  se prosadit.

„To ale nemusí každý,“ podotkl suše můj oponent, takže jsem se musela za svoji potřebu aktivního prosazování se trochu zastydět. 

Jenže nejde jen o místo na slunci. Hlavně jde o vnitřní pocity, že něco dokážu.   

Už jsem se nad podobným tématem zamýšlela kdysi, jenže přišly jiné starosti a podobné filozofické přemítání bylo odloženo ad acta. Přesněji řečeno, nebyl na něj čas ani prostor. Jenže některé myšlenky se urputně vracejí, jako by se dožadovaly svého rozřešení. Doopravdy jsem se nyní nad situací hluboce zamyslela. Nemohla jsem ovšem nepoznamenat, že fakt nutit se stále něco překonávat, je daň za hektické tempo současného života.
„Daně se přeci platí odjakživa,“ bylo mi úporně oponováno. Není to v žádném případě problém dneška!“

  Musela jsem vymyslet řadu příkladů ilustrujících poklid dob dávno minulých. Jenže na každý můj argument rychle vyskočil protiargument. Rozhodla jsem se tedy, že minulost do toho tahat nebudu

a plně se soustředím na současnost. Nemůže jít přeci o žádnou velkou moudrost, prostě chci něco dokázat, tak se na to vrhnu a udělám to. Všechno lze přeci vyřešit.  Ke spokojenosti všech. I dnes. Tvrdila jsem tedy.  Tak rychle nějaký experiment.

   Příležitost se naskytla nečekaně brzy. Zůstat na vozíku a pohybovat se v české bariérové společnosti není zrovna jednoduché, tím zcela jistě neobjevuji Ameriku. Ne snad, že by se něco podobného přihodilo mě, díky bohu. Nachomýtla jsem se k cestování jedné známé mladé dívenky a rozhodla se, že jí doprovodím. Přesunout se v Praze z bodu A do bodu B na invalidním vozíku není navzdory všem proklamacím nijak snadné.
   Zjistit, že tady se nacházejí skutečné problémy,( a ne moje plané dumání nad nesmrtelností chrousta), mi tím pádem nedalo moc práce. Drkotaly jsme po pražské dlažbě, zdlouhavě čekaly na nízkopodlažní tramvaj, která jela zrovna jen jedna za hodinu. A když jsme se konečně dostaly ke stanici metra, která avizovala bezbariérový vstup, nefungoval jim výtah, takže jsme měly zase
peška. Zarazila mě celá řada dalších překážek, ačkoli se Praha honosí tím, že je k vozíčkářům velmi vstřícná. Je - li tomu tak, pak bych nechtěla poznat další česká města, která budou patrně vstřícná
mnohem méně.
     Takže změna úhlu pohledu. Všechno prostě vyřešit nelze.

 Překonávat nevyřešitelné lze třeba jen cestou do práce. Stačí, když vynechá jedna nízkopodlažní tramvaj a jste namydlení.   

Je zřejmé, že motivovat sám sebe je v různých situacích diametrálně odlišné. Na svoji mantru si člověk stejně musí přijít sám. Přitom by se opravdové zkušenosti jistě někdy hodily, ale ty se zase nehodí pro většinovou společnost, na kterou jsou mnohé rady a porady hlavně cíleny. Je to pochopitelné, jemné nuance nejsou k plošné distribuci. Navíc, některé problémy se radši neřeší, protože je to tak pohodlnější.   Osobně mám dokonce pocit, že hlavní trend doby je:

" pomoz si sám." 

Mnozí by mi to určitě potvrdili. Že když jde skutečně do tenkých, musí každý zmobilizovat síly,

o kterých ani nevěděl, že existují, a dostat se z toho. Sám. A není to někdy vůbec jednoduché. Myslím, že se nemýlím, když tvrdím, že univerzální recept prostě neexistuje.   

Někdy se přesto neovládnu a zkouším pomáhat i ve svém okolí. Pak ale rezignovaně krčím rameny

 a říkám, že jediná dobrá rada je vlastní zkušenost.   Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli v pomoci druhým skutečně hraje sdělení, pomoz si sám.

Možná to tak vyzní, ale podstata to rozhodně není.  Základem je dokonalá empatie, a schopnost odhadnut míru vlastní angažovanosti.  Zvážit by se mohla i otázka nezištné pomoci.

Jestli by nebylo lepší pomáhat tak, aby o tom ten druhý nevěděl a získal tak pocit, že si s nastalou situací poradil sám. Jenže ne každý podobný přístup schvaluje, zasahovat do cizích starostí je prostě příliš vážná věc, než aby ji bylo možné zúžit na nějaký sociologický experiment.  

   Svoje životní mety a traumata prostě musíme zdolávat sami, s vypětím vlastních sil. Vědět, že já to dokážu. A pomoc bližního svého si buď vyžádat, nebo také ne.  Zcela jistě si ji nevynucovat ani nenechat vnutit. Zdá se to snadné. Realita, je jak známo, mnohem rozmanitější…..

Všechno prostě nevyřešíme!