Trotl

 ....tak předem se má vždycky něco "koštnout",tak nabízím malou ochutnávku ze sbírky historických fejetonů, která se věnuje králi s nelichotivou přezdívkou Trotl. I když někteří mu říkali i dobrotivý, takže kdo ví. Všechno je asi vždycky trochu jinak, což vlastně není nic nového pod sluncem.....

Král  „Trotl“

      Ferdinand V. Habsburský, doma i mezi prostořekými Vídeňany familiérně zvaný Ferdáček, byl bratr Marie Louisy, ale na rozdíl od ní se na něm maximálně projevilo blízké příbuzenství jeho rodičů,

císaře Františka I. a jeho ženy, Marie Terezy z Bourbonu, kteří byli bratranec a sestřenice. Do života si proto nesl lehkou mentální retardaci. 

Někteří by cynicky řekli, že spíš těžkou.

 To ale není tak jednoznačné.

Jeho abnormálnost byla sice patrná již na první pohled, dnes bychom řekli, typický hydrocefalik. Velká hlava, malé tělo, koktání,křeče a tiky. Nepohledný obličej, skobovitý nos, špatná pleť. Asi by

i dnes vyrůstal s nálepkou „postižené dítě.“ Dle tehdejší dobové terminologie, ho ovšem skolil jen tzv.“ psotník“, což je, podle ideologie vládnoucí rodiny, naprosto běžná záležitost. Psotník v reálu znamenal,

že se sice u něho střídaly největší lékařské kapacity, ale jinak se o chlapce nikdo nestaral a zaostalý následník trůnu Ferdinand nedělal žádné viditelné (ani neviditelné) pokroky. Byl tedy uklizen do ústraní a zanechán osudu. To se opravdu těžko rozvíjí, i nadaný jedinec by měl problémy s osobnostním rozvojem,

natož dítě s handicapem. Teprve když ke dvoru přišel rázný vychovatel, který odmítl teorii

klidu a nicnedělání a začal se dítěti intenzivně věnovat, slabomyslný chlapec učinil nějaké pokroky. Pravdou je, že jeho postižení nebylo celkového rázu. Měl velké hudební nadání, talent pro jazyky, cit pro umění, tedy schopnosti, které mnohdy postrádají i naprosto zdraví jedinci. Zároveň ale trpěl epilepsií, náladovostí, nesoustředěností.

Přesto ho jeho otec, císař František, nekriticky miloval a prosadil,v podstatě proti všem, že podle pravidla o prvorozeném prostě musí Ferdinand zdědit jeho trůn. Jeho odpůrci ve finále ani moc neprotestovali, očekávali totiž, že chlapec brzy zemře. Postižený Ferdinand je ale poněkud převezl, když se těšíce se dobrému fyzickému zdraví, dožil více než osmdesáti let. Jeho dlouhověkost ocenili zejména Pražané, kde prostoduchý panovník trávil svoji královskou penzi. Obyčejné lidi měl rád a velmi často ho popadlo

nutkání rozhazovat mezi ně peníze i jiné cennosti, které měl právě u sebe. Zatímco jeho služebnictvo se s vypětím všech sil snažilo podobným excesům zabránit, poddaní se radovali a spokojeně těžili

z panovníkovy štědrosti. Ferdinand se jako mentálně slabší panovník dožil událostí, které by nejen on, ale hlavně jeho okolí neočekávalo. Některé prožitky si dokonce mnozí neuměli představit ani v nejdivočejších snech. Třeba Ferdinanda jako manžela. Jenže svatba musela být, ač šlo o další prvek v jeho životě, který se původně vůbec neočekával. V habsburské rodině ale nikdy nebylo jednoduché se vyznat, nikdy nikdo

nevěděl, kdo koho nahradí na trůně. Když se manželkou jeho bratra – Františka Karla, stala energická Žofie Bavorská, která se nijak netajila svými mocenskými ambicemi, najednou to vypadalo, že je ohroženo Ferdáčkovo následnictví. Otec František tedy zasáhl ve prospěch svého prvorozeného a vydal příkaz hledat. Hledat ženu, která by takového manžela, jakým byl Ferdinand, skousla. A světe div se, ona se našla. Anna Marie Karolína Savojská. Byla podobně nehezká a nepřitažlivá, dokonce už poměrně v letech, v sedmadvaceti letech bývala žena většinou pro manželství odepsaná. Navíc na ní na první pohled upoutávaly hlavně abnormálně nehezké zuby a trochu pokřivená ústa. Do domu Habsburků v podstatě jako dělaná.

Proto císař František jistě děkoval bohu, že takovou našel. Zbožná dívka ze Savojska se tedy stala manželkou budoucího císaře a krále Ferdinanda V. Habsburského. Pravda, vzhledem k Ferdáčkovu

zdravotnímu stavu byla víc ošetřovatelkou než manželkou, ale to asi nikdo neřešil. Dá se sice předpokládat, že přestože si Anna Marie Karolína prošla klášterní výchovou, patrně i po nějakém intimním

životě toužila. Ovšem nebylo jí přáno. Manžela víc než svádět musela převlékat, přebalovat či mu utírat ústa. Lze bez námitek konstatovat, že se to s erotickými představami nikterak neslučuje.Také se žádných dětí nedočkala, byť Ferdinand byl údajně do manželských povinností nejen zasvěcen, poučen, ale někdy dokonce i schopen.

   Děti prostě nebyly, ale světské tituly ano. Po boku svého retardovaného manžela se Anna Marie stala českou královnou a nakonec v Praze i hodně dlouho žila. Ferdinanda, kterého Pražané dobrácky

nazývali Dobrotivým, zatímco mnohem víc kritičtí Vídeňané„Trottelem“, vnímáme jako posledního korunovaného českého krále.

Pravdou je, že na jeho velkou hlavu byla svatováclavská koruna malá a moc mu neseděla, ale králem byl. Pražané to oslavili pořádným mejdanem v Karlíně, kde se pilo a jedlo zdarma, to je u nás vždycky v oblibě. Když navíc mezi lid obecný vhazovali celé pečené kýty, kdo by se neradoval, že ano? Ferdinanda na trůně Češi prostě milovali.

Ale protože pořád neumíral, jak by si jeho vídeňské okolí přálo,bylo na čase připravit převrat. Revoluční rok 1848 byl pro podobnou dvorskou intriku jako dělaný. Mohlo tak dojít k následující předávce

moci, které se postižený císař kupodivu bránil. Dobrovolně trůn opustit nechtěl, čímž poměrně komplikoval situaci, a tak muselo na řadu přijít určité násilí. V tomto případě samozřejmě psychické. Celá,

takřka divadelní, akce proběhla v Olomouci, kam habsburský dvůr utekl z rozbouřené Vídně. Dvorští intrikáni zde objevili komorníka,který jako by Ferdinandovu otci Františkovi vypadl z oka. Navlékli

ho tedy do císařské uniformy a on v temné prosincové noci vstupuje do ložnice spícího císaře.

Postižený muž se celý vyděšený probouzí a nad jeho ložem stojí jeho dávno zemřelý otec. Zvedá ruku a říká mu: „Podepiš Ferdáčku, podepiš. A odstup, ano!“

Patrně i mentálně zdravý jedinec by podobné anomálii docela snadno podlehl, natož pak duševně nemocný a vyděšený muž. Není se proto čemu divit, že k předání moci skutečně došlo, hned ráno vystresovaný Ferdinand odstupuje ve prospěch svého osmnáctiletého synovce Františka Josefa. Jak vidno, státní převrat může mít různé podoby. 

 Abdikující panovník pak odjel do Prahy, kde celkem spokojeně žil ještě dalších skoro třicet let. Však také dnešní Národní byla dlouhé roky Ferdinandovou třídou, on se tady ostatně dost často a rád procházel. A znovu se tu vracel ke svému roztomilému zvyku rozhazovat mezi kolemjdoucí peníze, což byl jeden z důvodů, proč ho Pražané tolik milovali.

O peníze jde přeci vždycky až v první řadě. Nic nového pod sluncem.