Rok hudby

   Jeden by neřekl, kolik hudebně nadaných lidí má ve svých životních datech čtyřku. Samotnou mě to množství překvapilo a rázem jsem pochopila, proč jsou roky končící čtyřkou označovány za roky hudby.  Nadcházející rok 2014 není výjimkou, čeká nás další Rok hudby. Letos by snad měl mít nějaké oslavné přízvisko, protože těch kulatých výročí je víc než dost.  Jen namátkou - ti narození jsou třeba Kryštof Harant z Polžic, Josef Suk, Eva Olmerová, Petr Eben, Jiří Šlitr, Bedřich Smetana, Oskar Nedbal, Karel Kryl, Leoš Janáček, Jan Dismas Zelenka či můj slavný krajan Rafael Kubelík, který slaví stoleté výročí.  Zjevně by se tady vyřádili numerologové, jako by čtyřka v datu narození automaticky nabízela hudební nadání ba až genialitu.  Pravda, trochu s tím zase nekorespondují úmrtí, která si v tomto hudebním roce rovněž připomínáme. Tady bych zmínila minimálně Antonína Dvořáka, Viléma Blodka či sice trochu nesourodou, ale velmi geniální trojici, Smetana, Šlitr a Kryl, kteří mají čtyřku v datu narození i úmrtí. Takže tyto roky dávají i berou. Chce se říct, jako všechny ostatní. Ovšem při bližším zkoumání jsou ty čtyřkové přeci jen abnormálně hudebně předimenzované. Proto je hezké, že taková tradice jako Rok hudby existuje a tyto velikány nám intenzivněji připomíná. Ožívá tím i dávná česká tradice, že co Čech to muzikant, která sice už tak stoprocentně neplatí, ale je hezké si to myslet. Stejně jako, že každý učitel umí hrát na hudební nástroj, byť ono staročeské kantor pochází právě z  kantáre, tedy umění zpívat a hrát. Za katedrou se dnes cení víc schopnost krotit než ovládat hudební nástroj, přesto určitá muzikálnost v našem národě přetrvává. A někteří géniové této schopnosti vlastní nadměrné množství. Právě ty si potom během Roku hudby budeme připomínat..

 Chceme-li pak začít hezky chronologicky, pak v lednu třeba právě Kryštofem Harantem z Polžic

a Bezdružic.  Člověkem vskutku renesančním, neb nevynikal pouze v hudbě, ale byl i skvělý spisovatel, cestovatel a dokonce i politik a diplomat. Ti, kteří ho znají  jenom jako jednoho z dvaceti sedmi popravených českých pánů bývají jeho dalšími aktivitami většinou dost překvapeni.  Kdo zná hudební svět, určitě s chutí opomíjí jeho tragický konec a zajímají ho dodnes hrané skladby talentovaného Kryštofa, případně odkaz na jednu z největších šlechtických kapel, jaká u nás vznikla. Pod jeho taktovkou a na jeho milované Pecce.  Přitom zjevně nejde o jeho jediné aktivity, dlouze hovořit by se dalo o jeho poznávacích, ale i diplomatických, cestách, o jeho literární činnosti. V rozvíjení jeho mnoha talentů mohl hrát určitou roli i fakt, že se jako mladík pohyboval v blízkosti podobně nadaného Ferdinanda Tyrolského, kterého můžeme bez nadsázky označit za praotce české renesance.  Anebo to měl prostě dáno od boha, protože kdo umí plynně hovořit sedmi jazyky, zvládá několik hudebních nástrojů, skládá hudbu, maluje, je vzdělán zeměpisně i vojensky, píše a ještě navíc je o všem schopen smysluplně diskutovat?  Takových Harantů moc není (pozor na záměnu velkého písmena, pak bychom byli někde úplně jinde). 

Takový kavalír samozřejmě neujde pozornosti žen, proto byl Kryštof ve svém plodném životě celkem třikrát ženatý.

Diplomatickou kariéru završil u dvora podivínského Rudolfa II., kde se umělecky založeným duším dařilo velmi dobře. Kryštof Harant měl navíc u Rudolfa „oko“, zachránil mu totiž přesně mířeným úderem život.  Jinými slovy, využil dávného babského receptu, že když se někdo dusí, je dobré ho bouchnout do zad a uvolnit tak dýchací cesty.  Během jedné opulentní hostiny se takto postavil k samotnému veličenstvu, což mu zajistilo císařskou vděčnost a laskavost.

Když byl Rudolf bratrskými i jinými intrikami zbaven trůnu, opouští centrum dění i Kryštof Harant

a stěhuje se na Pecku. Věnuje se hudbě, umění a ženám. Jenže duše neklidná a nepokojná nevydrží tak dlouho v klidu, proto se aktivně zapojil do občanské války v Čechách. Paradoxně navzdory své dosavadní kariéře na straně protestantů, ke kterým konvertoval.  Zjevně potřeboval vyjádřit svůj nesouhlas s habsburskou politikou. Nyní přišlo ke slovu jeho vojenské vzdělání a Kryštof Harant v čele armády ohrožuje nejen samotnou Vídeň, ba i císařský palác. A císař, jak známo, nezapomíná. Když se na Bílé hoře protestantská armáda rozprchla, zjevně se vyčerpal i příděl životního štěstí pro Kryštofa Haranta. A tak v červnu roku 1621 vstoupil jako třetí šlechtic na popraviště, aby Jan Mydlář ukončil jeho aktivní a plodný život.  Občas si kladu otázku, zda císař, který se tvářil jako velký umělec, vůbec věděl, jakého génia posílá na onen svět?  Nu, každopádně se tak stalo, ovšem dílo Harantovo tu máme dodnes.  A v lednu, 450 let od jeho narození, si můžeme mnohé jeho dodnes hrané skladby s chutí připomenout..

Psáno pro Listy Prahy 1