Nic nového pod sluncem, aneb i po čtvrté je to hezké....

   Název mojí nové sbírky fejetonů,z nichž mnohé byly původně psány pro tisk, třeba pro Listy Prahy 1, a nyní vycházejí hromadně, evokuje starou známou pravdu, že všechno už tady bylo. V duchu tohoto poznání by tedy vydání čtvrté knihy mělo být jen fádní opakování, protože přeci všechno bylo a do jedné řeky dvakrát nevstoupíš…

   A kupodivu, není tomu tak. Vstoupíš, a přesto je to jiné.  Rozhodně vydání další knihy nelze vnímat (tedy já to neumím) jako věc všední, fádní a prostě to, co tu už tady bylo. 

Mám prostě radost. 

   Samozřejmě, velký historický román by mě těšil víc, ale to je na jiné povídání. Mám radost. Bez ohledu na to, že je to již počtvrté. Vstupuji do stejné řeky. I když tak úplně stejná zase není. Je to asi jiný brod J.  

Když totiž vyšel Jan Heřman, šlo o takřka euforii! Konečně se to povedlo. Po těch letech hledání nakladatelství najednou držím vlastní knihu v ruce. Dodnes si pamatuji ty vzrušující pocity.

   Odnikud nikam přinášelo velké očekávání.  Pocit, že se opravdu něco povedlo. Euforie s jinou příchutí.  Dosud ho vnímám jako své nejlepší.

   Třídní knížka  byla  výsledek určitého kompromisu, že kratší čtení je v dnešní době víc rentabilní. Tady už se také odrazilo
 i blogové psaní, jeho texty. I tak přineslo vydání novou radost. Navíc, knížka se opravdu docela prodává. 

Jakoby se pořád opravdu vstupovalo do stejné řekyJ.

    Nic nového pod sluncem je tedy ten čtvrtý vstup.  A čtvrtý radostný gejzír. Pořád je to stejné, ta radost, když držíte novou knihu v ruce, ještě voní novotou a je vaše. Prostě čisté potěšení.  

Na reflexi této sbírky je rozhodně brzy, je na startu, čeká ji křest, spíš ji chci popřát úspěšnou cestu ke čtenářům.

 Ale vstoupit do jedné řeky se dá vícekrát. Ráda bych vstoupila i popáté, ale o tom jindy. Nyní jen čirá radost z vydání, což ve své podstatě není Nic nového pod sluncem.