Módní trendy

Vždycky mě udivovali lidé, kteří se vyznali v módě. Věděli, co se nosí a v čem se nedá jít ani s odpadkovým košem, kdo je in a kdo patří do módního pekla.

Sama jsem módní výstřelky nikdy moc nevlastnila, zejména v mládí, prožitém ve stínu socialistických módních kreací.  Zřejmě proto jsem nikdy nebyla označována za módního guru, který by určoval trend.  Byla jsem tím zároveň navždy zproštěna stresu, že nevypadám dostatečně in a že můj „look“ není právě trendy. Tady nastávaly komické situace v rozhovoru s maminkou, která pořád nechápala, proč někdo potřebuje k cestě do společnosti luk?

 Abych jí uchránila pohrdavě protočených očí jejích vnuček, musela jsem jí počeštělý anglikanismus objasnit. 

Sama jsem samozřejmě v oblasti módy pěkně tápala, žádná odbornice jsem nebyla. I proto mě zajímali lidé, co přehled měli. Plynně se orientovali ve světových značkách, bylo jim jasné, kam se vypravit za designovanými kousky a naopak, co vůbec nestojí za zmínku i co je hodné opovržení.  

Ve stejném outfitu by do společnosti dvakrát za sebou nevyrazili, ani kdyby je mučili a byli si jisti, že pokud nebudou barevně i značkově sladěni, vypukne nějaká katastrofa světových rozměrů. Neochvějně také propagovali vystylované dvojice, protože jak jeden z páru má doplňky v jiném odstínu, je naprosto jasné, že jim to nemůže spolu klapat.

Často jsem přemítala, kdy to na mě také přijde.  Až začnu relaxovat návštěvou předražených butiků a budu napjatě sledovat, kdy na světlo boží vypustí první jarní kolekci.

Pravda, jeden čas to vypadalo poměrně nadějně. Pohybovala jsem se mezi mladými lidmi a díky jejich zásadním dialogům jsem začínala rozlišovat, co je přijatelné a co vhodné tak akorát pro vidláky.  Tedy než mi došlo, že z jejich úhlu pohledu jsem největší vidlák právě já. Měla jsem na vybranou, podlehnout společenském tlaku a stát se obětí nemilosrdného diktátu módních vln, nebo zůstat věrná svému trendu pohodlných, leč někdy i zcela nemoderních oblečků. Samozřejmě jsem zvolila druhou variantu.

Moje pohodlí bylo vždycky nade vše. Když jsem se musela pohybovat městem na vysokých podpatcích, měla jsem pocity ne nepodobné středověké tortuře.  Pravda, někdy jsem musela podlehnout konvencím a v podobně nepohodlném, leč módním, obutí se do světa vydat.  Ale ani obdivné pohledy mnoha mužů, které, nevím proč, žena na vysokých podpatcích přivádí k vytržení, mi nezabránily k rychlému návratu k pohodlným kristuskám.  A dělám to tak dodneška, byť kristusky dávno vystřídaly boty, jež mládež označuje za babkovské.

Občas si vzpomenu na nějaké módní úlety z doby svého socialistického mládí, kdy hlavní roli hrála kreativita. Co nebylo na trhu, muselo se vyrobit. Tak mnozí máme za sebou dobu, kdy jsme chodili ozdobeni kancelářskými svorkami, umělohmotnými céčky či mohutnými cvoky, zvané druky, které sehnat byl skutečný majstrštyk.  Jenže ono dnes to asi není jiné. Když vidím některé ocvočkované a potetované mladíky, skoro mě to nutí litovat jejich rodiče. Pak něco v podobném duchu pronesu doma a dostane se mi pohrdavé označení zastaralého seniora. To samozřejmě v případě, že jsou děti dobře naladěné a z úcty k šedinám nepoužívají daleko drsnější výrazy, výstižně komentující vyspělost mých módních znalostí.

 Zkoušela jsem pochopit slast, kterou přináší vlastnictví exkluzivních značek, ale pořád mi to nejde. Když jdu koupit značkové triko, které je evidentně ušité někde v Číně, ale pyšní se značkou, která jeho cenu navýší o tisíce korun, hned se mi před očima začne vytvářet vize novodobého otrokářství. Navíc se do toho podvědomě promítá charakteristika o snobství a naivitě, což minimálně před dětmi raději nahlas ani neříkám. Nejspíš bych byla ukamenována.

   Dobrat se kategorického řešení prostě nejde. I když se snažím. Už dávno totiž vím, že dáma bez make- upu nejde ani s košem k popelnicím, o nákupu ve vietnamské večerce ani nemluvě.  Co kdyby ji náhodou někdo potkal?

Bývaly doby, kdy vlastnit nějakou značku bylo i určitým projevem odporu proti režimu. Dneska se tak zase můžete vymezovat vůči nadnárodním korporacím či zneužívání dětské práce. Anebo to neřešit a být prostě in.

Podle mých zkušeností je navíc většině modemanů politický podtext módních výstřelků naprosto ukradený. Hlavně, že vědí, co se nosí a co je právě trendy.

Přitom vůbec nezáleží na věku ani na politické či sexuální orientaci. Ujíždějí mladí, staří, hetero , homo i podobojí, dokonce by se dalo říct, že je to další orientace.

Znalec a vyznavač módních značek.

Už dávno mě napadlo, jestli nejde o vrozenou záležitost. Třeba jako existence či absence hudebního sluchu. Vlastně to tak asi je. Buď máte v sobě módní gen, nebo nemáte. A pokud se s tím dokážete vyrovnat a nezpůsobuje vám to žádnou frustraci ze společenského handicapu, je to naopak příjemným vyčleněním se z davu. Prostě si oblečete, co chcete a nehledíte na značku.

Když o tom přemýšlíte hlouběji (v případě, že nemáte nic zásadního na práci), může to vést k zajímavým paradoxům, je hezké chodit moderně oblečen, ale je to nutné za každou cenu? Nebylo by lepší klást důraz na slušné oblečení než šaty značkové?

Zatímco já si kladu tyto liché otázky, módní průmysl točí obrovské peníze a ovládá mnohem víc  lidí, než kdy svede prosté slovo.

A já si v klidu mohu vyrazit do second handu. Co když tam najdu nějakou vyřazenou značku, pro kterou mám i přes svůj kritický nadhled docela obyčejnou slabost? 

Jo, jo, kázat vodu a pít víno je v podstatě také módní trend! A  já chci být in:-)