čtvrtek 22. srpna 2013

Okupace

Včerejší datum mi stále evokuje určité napětí. Myslím, že to tak mají všichni lidé mojí generace a lidé starší. Mladší mají zase jiné mezníky, přesto tato okupace ovlivnila i jejich život, přestože mnozí zcela jistě nevědí, cože se to tehdy před pětačtyřiceti lety stalo.
    „....že by válka?“ setkávám se často s nejistou studentskou odpovědí.
Někdy přistoupím na tuto informační vlnu a zvědavě pátrám dál.
„A kterou válku myslíš?“
„…první???“
   A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. S podobnými zážitky se mi dokonce pochlubili i profesoři z vysokých škol, ba dokonce i z katedry historie. Zjevně je pro mnohé čtyřicet pět let stejně tolik, jako pravěk. 
Co se asi tehdy mohlo dít?
   Vždycky, když se daný den znovu připomíná, vzpomenu si na svoji povinnou školní docházku. I tehdy se o okupaci mluvilo. Jenže tenkrát jako o internacionální pomoci. Zatímco dneska se pietně kladou věnce, tehdy se za účast v procesu a nesouhlas s vpádem vojsk trestalo.
   Pamatuji si, jak mě nevědomost o kritickém osmašedesátém, 
o kterém nikdo nahlas nechtěl moc mluvit, a doma nás zapřísahali, ať si hlavně ve škole nepouštíme pusu na špacír, dráždila, a sama jsem se po podrobnostech trochu pídila.
   Nebyla jsem zrovna odbojné dítě, a doma měli pocit, že je lépe některé věci nevědět. Revoluci jsem dělat nechtěla a o disentu jsem se doslechla až někdy koncem gymnaziální docházky. Přesto jsme si spoustu věcí vypátrali a hlavně, nasákli odporem proti všemu ruskému (snad jen Mrazík a Jen počkej zajíci bylo trochu bráno na milost, a to ještě většinou jen jako určitá recese).
   Nechtěla jsem dělat (v dětství) odboj.  Prostě nás klasicky lákalo zakázané ovoce.
  Ten fakt mi dneska dělá trochu starosti. Je důvodem stále větší neznalosti a průměrnosti dneška i to, že v podstatě nejsou žádné překážky?  Myslím tím ohledně vzdělání a vzdělávání, vztahu k minulosti a úctě předkům, co nám ten pocit svobody vybojovali s nasazením vlastního života nebo zdraví.
   Například přemýšlím, zda je dnešní společnost schopna se sjednotit v nějakém boji. Přitom nemám na mysli hospodské naříkání nad vychlazenou dvanáctkou, to nám jde všem hodně dobře.
    Také občas zkouším jít vzorem. Příklady táhnou, praví staří latiníci. Když o tom ale začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, zda nejde o nošení dříví do lesa? 
   Kdy se nám vlastně přihodila ta druhá okupace, okupace bezmoci, letargie, agrese a hlouposti? Nebo pasivity a nezájmu? 
Tady není žádné konkrétní datum, které bychom určili za začátek současného marasmu. 
Vlastně mám jen jediné vysvětlení, jde o plíživé následky té předchozí okupace.
   Jenomže na druhou stranu je to už trochu trapné, svalovat dnešní bídu na události před pětačtyřiceti lety a následnou normalizaci. Jen co já si pamatuji, vymlouváme se na to už dobrých čtyřiadvacet let. A nic, skutek utek.
A to nerozebírám situaci do detailů, chřadnoucí etiku a morálku nepitvám do nejmenších podrobností. Protože kam bych došla? 
Co bylo kdysi dávno běžné, je dnes považováno za trapné, neřku-li společensky nepřijatelné. Co bývalo normou (nemyslím politickou, důrazně připomínám morální a mravní stav), je dneska hodné výsměchu a zneuznání. A nechci být masarykovsky vzletná a jeho nebát se a nekrást podrobit tvrdému srovnání s dneškem. V hrobě by se obrátil.
   Kdysi se třeba považovalo za běžnou mravní hodnotu chovat se slušně ke starým lidem, postarat se o svoje nemocné rodiče.
Napadlo mě onehdy, jestli si třeba naše současná nastupující elita nemyslí, že ona nikdy nezestárne?  Na netu jim toho nakukají. A kdo není na netu, jako by nebyl…a to už jsem v nikdy nekončícím kruhu, ze kterého rychle ven.
   Vracím se ke své počáteční myšlence (abych ji ještě udržela a vzápětí i opustila). 
Je nutné připomínat si taková neblahá výročí, jaké si pojíme s jednadvacátým srpnem. Aby se nic podobného neopakovalo. Na druhé straně, je poněkud zbytečné stále trénovat na minulou válku. Máme před sebou úplně jiné problémy a jiná nebezpečí než ta z druhé poloviny dvacátého století. Ta ovšem zdeformovala naši všeobecnou národní povahu napříč všemi generacemi na pěkně dlouho. Na první pohled se může zdát, že dnešní dvacetiletí s tím nemají už nic společného. Ale je tomu tak doopravdy?  Byli v tom přece vychovaní, přitom se bohorovně tváří, že vyrostli na jiné planetě.  
Nevyrostli, jen to přiznání si stavu věcí sobě samotnému je mnohdy boj nejtěžší.  Když vaši mysl okupují myšlenky o vlastní neomylnosti, pak jde o skutečnou válku. Pokud ji ovšem připustíme a chceme vybojovat...
   Tedy připusťme, že je nutné si sovětskou okupaci v závěru Pražského jara připomínat a neplést si jí s první světovou válkou. 
Je nutné vzdát hold těm, co to tehdy nevzdali, nepřeběhli do sovětského tábora a zachovali si svou vlastní tvář. 
A že je dobré vzít věci do vlastních rukou, nepodléhat okupaci. Je jedno jaké, zda vojenské, ekonomické, politické, reklamní, informační, mobilní či globalizační...
   Možná by se rozpoznání toho, co nás nyní okupuje, mohl věnovat i nějaký školní předmět. Který by také mohl učit vlastnímu úsudku a hledání i jiných informačních impulsů než jen těch virtuálních internetových.

   Jenomže to by zas vyvstal problém se školními tematickými plány a tím jsem zase v začarovaném bludném kruhu.
 A to jsem jen chtěla připomenout výročí okupace a vyjádřit potěšení, že ta sovětská vojska už odešla (nebudu se pouštět do polemiky s lidmi z našeho bývalého předního lázeňského města či třeba jen z letenské oblasti tady u nás. To bych z toho kruhu prostě nevybředla:-))

6 komentářů:

  1. Hezky napsáno..
    V době okupace mě byly 4 roky, takže "pamětník" nejsem:)Na střední škole jsem poprvé slyšela Kryla a to byl ten impuls..... Sbírala jsem informace o osmašedesátém, poslouchala Hlas Ameriky, občas se dostala k četbě samizdatu. Nenáviděla Rusáky a komunisty....
    Otázku, zda bychom se dokázali ještě někdy proti něčemu sjednotit, si kladu taky, ale jsem spíš pesimista..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu krásně napsáno, až běhá mráz po zádech, když je slyšet o zvyšujících se preferencích KSČM a téměř absolutických rozhodnutích nového prezidenta. Momentálně je výrazným sjednocujícím prvkem hokejový úspěch a možná i povodně. Někteří lidi kritizují, že naše hymna je málo bojovná, ale podle mě jsou slova o domově mnohem silnější. Třeba když zazněla po projevech u Českého rozhlasu. M.

      Vymazat
    2. Nu, hokejový úspěch je pro sjednocení vždycky jedním z mála impulsů a také to vnímám jako málo.

      Vymazat
    3. Majko, to máme hodně podobné. I ten spíš pesimismus...
      Ale je tam i to ale..:-)
      hezký den

      Vymazat
  2. Dobře napsáno! A ještě dodám, že jsme byli v 68 okupováni, ale vojáci byli méně vidět a slyšet, než dnes, jejich civilní potomci:-( No co..., to je mondializace?! Zažila jsem toto období a těžko jej mohu zapomenout. I kdybych chtěla je to nemožné, pracovala jsem tam, kde předtím zemřel J. Palach.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji. Mondializace je ve svých důsledcích dost děsivá, jen si ji pořád nikdo moc nepřipouští.
    S tou hlučností se mohu naprosto ztotožnit, setkání se skupinou "civilních potomků" na Letné je opravdu nepřeslechnutelné:-(
    A zapomínat bychom neměli všichni,leč zdá se, že kolektivní paměť je mnohdy dost krátká

    OdpovědětVymazat