Mezi námi, sousedy...

Příbuzné a sousedy si člověk nevybírá, to je věc známá stejně jako objevení Ameriky, tedy nic nového pod sluncem.

Neřeším moc sousedské vztahy, ale čas od času mě něco vyprovokuje a pak přemýšlím, zda je lepší psychický nátlak, fyzický útok či se raději někam odstěhovat.

Ukazuje se však, že to není nikterak jednoduché. Zejména na venkově vám sousedé dokážou pěkně otrávit život.  Řekla bych dokonce, že sousedky v tomto ohledu mají prim. Zrovna nedávno mě zaskočil útok naší venkovské sousedky, která si dělá nárok na nelegitimní vládu nad všemi kolem. Tedy i nad námi, kteří s ní pokrevně nemají, díky bohu, nic společného.

„Co tu hodláte dělat?“ ječí na nás z cesty a za ní rozpačitě přešupuje její obrýlený intelektuál, který by mnohem raději sepisoval nějaké elaboráty kdesi v redakci, ale nyní musí vystupovat v nepopulární roli bodyguarda.

Její atak mi připadal nelogický. 

„To je snad moje věc? Jsem tady doma, mohu si dělat, co chci, nikoho tím neruším" (záměrně jsem dala důraz na slovo neruším, žel marně).

Neochotně uznala, že je to reálný, byť z jejího, pokřiveného, úhlu pohledu poněkud výstřední argument. Chvilku ještě halekala a pak manželovi zavelela k odchodu. 

„Tady rozhoduji já,“ štěkala ještě směrem k naší zahradě a přidávala výhrůžky o policejním komandu.

Chtěla jsem nějak oponovat a dobrat se nějakého smysluplného řešení pro případ, že by se s ní dala vést normální běžná konverzace nebo dokonce dialog, k čemuž se jeden přes její zjevnou hysterii rozhodně propracovat nemohl.

„Nemá to cenu,“ bránili mi všichni kolem v rozletu, „Tady nejde o rozhovor, tady jde o jednostranný atak.“

Měli samozřejmě pravdu.

„Ještě upozorňuji,“ dodal ve snaze o objektivitu náhodně kolemjdoucí soused z druhé strany, „že k verbálnímu útoku došlo naprosto bezdůvodně a jednostranně. Proč? To nikdo neví,“ pokrčil rameny a pokračoval ve své procházce vsí. Svá moudra pak trousil u každého domku, podle toho, na čí  straně  sporu se ocitl. 
„Všichni tady víme, co se děje,“ dodával ještě těžko napadnutelnou doušku.

   Chtěla jsem se informovat, zda podobné záležitosti nespadají už do oblasti občansko - právních sporů. Mohla by se z toho vyvinout dramatická situace, ale nebyl pro ni prostor.

„Nemá to cenu,“ brzdila mě v rozletu maminka, která si s arogantní sousedkou užívá nejvíc a směrem k jejich domu mávla rezignovaně rukou. 
„S určitými lidmi se prostě nedá vyjít, ani po dobrém ani po zlém, je to marnost nad marnost.“

   Pochopila jsem, že pojmy jako slušnost a dobré vychování jsou v určitých oblastech rázně na ústupu. Procházejí jakousi transformací z bývalých přátelských nebo neutrálních vazeb na současné dravé, arogantní či nepochopitelné.

 Těžko se to chápe. Doba je, pravda, divoká, ale i tak se něco vymyká zdravému rozumu.

   Ostatně, něco podobného se děje určitě i na jiných místech, rozhodně nejsme jediným prostorem, kde život ztrpčuje bláznivá 
a agresivní sousedka. Jen je to někdy těžké vydržet.

 Jestli jsem její bláznivé ataky správně pochopila, vadí jí z principu naše existence. Někde na své cestě životem zahořela nenávistí (nutno konstatovat, že nejen k nám, někteří spekulují o jakési duševní chorobě) a od té doby nastalo peklo na zemi.

    To jsem schopna vnímat i jakousi daň. Na venkově se prostě nedá zmizet v příjemné anonymitě, kterou nabízí město, ale žije se víc veřejně, případně i kolektivně. Můžete tu zažít srdce na dlani či ochotu rozdat sám sebe, zažít symbiózu s přírodou, odpočinout si od pracovního stresu, nebo se také smrtelně vyděsit koncentrované zloby, malosti ba i nenávisti.

   Ano, síla koncentrace zde hraje svoji nezanedbatelnou roli. Svého času mi na vsi vadila právě ta malost, neschopnost dohlédnout dát než za svoje propachtovaná humna. Nevím, jestli to odnesl čas nebo životní zkušenosti. Rozhodně ale dnes venkov vnímám jinak. Velkou roli hraje porovnání s městem, tedy přesněji řečeno s městskými nešvary. Jakmile zde všechno, co se ve městě rozplizne, začne klíčit na malém prostoru, ztrácí moje duše vyrovnanost.

 To byste nevěřili, jak jeden takový zákeřný člověk v sousedství dokáže otrávit život, přestože ve městě je podobných skřetů několikanásobně víc. Tím se dostáváme ke zmiňované koncentraci.  Prostě nic ředěného, všechno v plné síle.

   Když je to navíc městský plevel expandující ve venkovském prostředí, zdá se, že má síly na rozdávání, zdá fígle, které venkovany zaskočí a umí otravovat mnohem silněji, než běžný venkovský škůdce.

Ne, že bych si nějak zásadně stěžovala. Každý prostě máme svého souseda, který dovede, většinou jen z jakéhosi svého rozmaru, učinit z cizího života adrenalinové dobrodružství. Jenom hledám cestu, jak z takového začarovaného labyrintu ven.

 Pokud by z toho někdo chtěl vyvozovat, že chyba je na obou stranách, asi může mít i pravdu. Ovšem těžko se k tomu nějak vymezit, když protistrana nekomunikuje, jen útočí.  Ne vždy na nás. Rozptyl její útočné arogance je na všechny světové strany. Takže je těžko odhadnout, v čem je právě ten můj díl viny.

Někteří z nás mají tendenci proti nepravostem bojovat. Nebo minimálně bránit slabší a ty, co jsou v právu.

Jenže to je většinou marná snaha. Na hrubý pytel většinou platila hrubá záplata, to věděly už naše babičky. Ty, které dokázaly na té vesnici desetiletí přežít ve vzájemné shodě. A pak přijde situace, která připomíná Alenku v říši divů, a všechno je jinak.

 V zásadě tedy mohu jen konstatovat, že sousedské vztahy mohu být pěkně tvrdý oříšek. Na vsi ještě hůř rozlousknutelný než ve městě.  Sousedy si prostě člověk nevybírá. A stěhování není vůbec jednoduchá záležitost, i když jako řešení, ideální ….