Adopce

   Adopce je jistě důležitý a zásadní mezník v životě obou stran. Je nepochopitelné, jakými různými sofistikovanými triky dokáže náš stát zkomplikovat lidem jak adopční proces, tak následnou péči, ale o tom až jindy.

 Dnes nejde ani o reakci na včerejší film Smradi, který akcentuje víc odvrácenu tvář adopce, půjde jen o slovní hříčky, letní pohrávání si se slovy.

   Čeština je totiž bohatý a barvitý jazyk, přesto disponuje velkou zásobou slov mnohoznačných. Znamená to patrně, že pro daný jev či věc není jiné pojmenování. Přesněji řečeno, nikdo ho asi moc nehledá. Proč také, když se všechno dá sfouknout jedním slovem? A tím je pro dnešek adopce.

     Nemám to tak, jako moje „skrytě dyslektická“ babička, která měla adaptované děti a nikdy si nedala vysvětlit, že děti se opravdu adaptovat nedají. Prostě to měla tak, asi jako Praha 7 má kontajner.

Krom toho měla ještě čekuládu, ale to odbíhám od adopce.  

Cizí slovo adopce, které si čeština v podstatě adoptovala, má pro mě jasný význam, jde o osvojení si dítěte.  Pravda je, že osvojit si lze řadu věcí, ale použít třeba spojení o adoptování si dobrých zvyků mi, například, přijde už trochu přes čáru. Nicméně, jak je známo, adoptovat si v Čechách lze plno dalších věcí, čímž získávám dojem, že je slovo adopce kapku zneužívané. Krom dětí si totiž jde adoptovat i zvíře v zoo, což ještě vnímám v pozitivním světle. Jenže jsem zjistila, že si můžete adoptovat třeba i sedačku v kině. Tady už mi ta konotace významu slova kapku hapruje, ač jde pro naši kimenatografii  jistě o záslužný počin. I když na druhou stranu, když si uvědomím, jaké filmy se někdy točí…. ?

Nu, ale, kdo chce adoptovat sedačku v kině, má jistě dost možností.

     A nedávno jsem se dozvěděla, že lze adoptovat i hrob. Nejsou peníze na udržování hrobů našich slavných předků (prý), tudíž přišla výzva, adoptuj si hrob nějakého slavného zemřelého, investuj do péče o něj, aby naše kulturní památky neskončily na smetišti dějin.

   Nemám samozřejmě nic proti ochraně kulturního dědictví, byť v koutku kritické mysli mě napadá, že jistě jsou odpovědná místa, která na to finance mají, ale tím odbočuji od propíraného slova adopce. V tomto případě mi totiž využití zmiňovaného termínu přijde nepatřičné. Jakoby devalvační. Nebo naopak, lacině populistické, prostě adoptuj si dneska, co chceš.  Skoro to vypadá, že chyba je ve slově samotném. Je důrazné a působí na lidské emoce.  Možná to bude ten pravý důvod, proč dnes lze adoptovat opravdu vše.

Každý prostě získává peníze, jak umí.  Adopce (nikoli dítěte) je přijatelná, prosba o financování zní totiž mnohem hůř.

Občas si tak představuji společenské setkání několika lidí.

“ My jsme adoptovali dva chlapce, dělají nám radost.“

„My adoptovali lachtana, je to náš miláček.“

„My jsme si adoptovali dva hroby.“

„A co jste adoptovali vy? Něco na dálku? Nebo na blízko?“

    Neumět odpovědět potom znamená, že jste si neadoptovali konverzační schopnosti.

Přitom to nikdo s adopcí patrně nemyslí nijak zle. Prostě říkají to tak všichni, proč nevyužít potenciál úderného slova. Konečně, není nad jasnou a výstižnou zkratku, nač zdlouhavě vysvětlovat něco

 o nedostatku financí. Prostě jasně sdělíte, že je možné adoptovat si hrob a všem je jasné, co se po vás chce.

     Někdy mě přesto v souladu s rétorikou svojí babičky napadá, že i ta adaptace má něco do sebe. Minimálně adaptace jazykového rozsahu by stála za úvahu.A  nějaká invence….J?