středa 28. srpna 2013

Chuťovky

S věkem se člověk moc nemění.  Ten, co býval prevít v mládí, na stará kolena rozhodně nezmoudří. Naopak. S postupujícím věkem špatné vlastnosti atrofují až do patologična.  Není to jednoduché. Jenom taková hašteřivost umocněná věkem na druhou dovede pěkně znepříjemnit život širokému dalekému okolí. A to nemluvím o agresi a hrubosti, které ztrácejí společenskou přijatelnost a stávají se čím dál syrovějšími a bodavějšími.
   Nejhorší je rozvíjející se závist.  Mám s ní ten velký problém, že jí vůbec nerozumím. Proto mě zaujalo, když mi bylo sděleno, že i já mohu někomu sloužit jako předmět závisti. Spouštěcím motorem se mělo stát něco, co je mi dosud zahaleno rouškou tajemství. 
   S něčím podobným jsem dosud neučinila výraznou zkušenost. Už jednou mi sice někdo něco naznačoval, ale považovala jsem to za vtip. Výsledek znamenal společný smích, po kterém sice zůstala určitá pachuť, ale stravitelná.
   Jenomže pozdější ingredience se tak snadno spolknout nedají. Čas přinesl i takové chuťovky jako je hořkost, respektive zahořklost, kyselost, a v některých případech i ostrou palčivost.  Kromě toho připojil i odtažitost, aby náhodou nedošlo k nechtěnému rozředění nastřádaných surovin. Na jedno polknutí jen pro skutečně silné žaludky.
Napadalo mě, že někdy kolem důchodového věku by mohlo být podobné ochutnávání už takřka nestravitelné.
    Nezavdávala jsem ke zmiňované závisti žádné záminky. Ani způsobem života ani hromaděním majetku. To jsou nejzákladnější impulsy pro nesmrtelnou tetu. Žel, ona se dokáže prosadit 
i v prostředí, kam ji nikdo nezval a kde na první pohled nemá existenční zdroje. Přijde a nechce odejít.
"Koukej zmizet", nejraději bych křičela. Jenomže tím bych se rychle dostala mezi potencionální adepty na Bohnice. Ve skutečnosti bych tím potom největší radost udělala právě nesmrtelné tetě. 
Ať mě spíš někdo naučí jak s ní bojovat! Třeba ji nějak nevědomky nahrávám na smeč. Tvářím se spokojeně a jsem šťastná.
  Zkusila jsem tyto prvky přimíchat do výše zmiňovaných koktejlových ingrediencí.  
Nepomohlo to. 
Naopak jsem získala pocit, že zmiňované napětí pořádně zhoustlo. Už dávno přeci vím, že podobné příchuti někteří jedinci nemají rádi, pěkně je totiž dráždí. Zejména, když mi bylo důrazně naznačeno, že pokud se nepřestanu tvářit spokojeně, mohu dostat koštnout něco výrazně ostřejšího.  
"Třeba cyankáli", dodali moji zkušenější přátelé.
Ať třeba propadnu u zkoušky z empatie, nic z tohohle prapodivného gurmánství prostě nechápu. Přitom někdy dostávám ochutnat pěkně výživné porce. 

   Otravovat někomu život je závažná věc v každém toho slova smyslu, ovšem nikterak postižitelná.
 Představuji si, co energie a vnitřního úsilí podobná snaha stojí. Kdyby skutečně dovedla zkazit žaludek, gastrologové by se ani nezastavili. 
Takhle máte naštěstí jen po náladě. I když někdy je i to pěkně nechutné…

1 komentář:

  1. Nekažte si den kvůli nějakému závistivci. Nestojí za to. Někdo závidí i to, že máte zrovna dobrou náladu. A najust bych ji měla dál :))

    OdpovědětVymazat