Máte slovo

   Odborníci v tom mají samozřejmě jasno -  člověk nemá své pocity skrývat, ale naopak, jasně a hlasitě sdělit, nejlépe vykřičet.  
Netajím se se svými postoji odjakživa. Jenomže mnohdy člověk narazí. Zažila jsem už v tomto ohledu mnohé, totalitní výchovu, vzdělávací systém, mladickou rebelii, porevoluční euforii, autocenzuru, mobbing…. 

Velmi často mám pocit, že musím promluvit. Sdělovat zásadní pravdy tudíž považuji za poměrně nutné. Tvrdí to každý, kdo se kdy do nějakého sporu či útlaku dostal.  Ovšem ne každý to svede a ne vždy to je oceněno.

Často jsem narazila. Ovlivněna nářky kolegů jsem vystoupila s ostrou kritikou a náhle mi došlo, že se ke mně nikdo nepřidá. Ani ten největší nespokojenec.

Kdysi mě to mrzelo, cítila jsem se podvedená. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že zbytečně hrotím situaci, protože to nemá cenu, neb se stejně nic nezmění. A lepší je držet hubu a krok. No, nešlo mi to vstřebat, ale čas je velký učitel.

 Někteří jsou ale na světě i proto, aby pojmenovali různé nešvary, ale také proto, aby nesli svou kůži na trh. A oni to někdy skutečně dělají.

Nejsem revolucionář tělem i duší, ale některé věci mě nenechávají klidnou a cítím nutkavou potřebu je pojmenovat. Už jsem pochopila, že za svoje vlastní slova jsem odpovědná jen já
 a nenechávám si podsouvat cizí pocity, které pak pojmenuji,
 a dotyčný se stáhne do role mrtvého brouka.

    Jestliže se nedovedu utlumit, je zřejmé, že musím promluvit a do problému rýpnout. Při proklamované svobodě slova by nemělo dojít k žádnému zásadnímu konfliktu. Přesto dochází a kupodivu čím dál víc. Jako by se vracela cenzura či oblíbené socialistické držet hubu a krok.

 Je mi samozřejmě jasné proč, dřív nad námi visel ideologický Damoklův meč, dnes je to stejně nebezpečná ekonomická hrozba.  Tedy oni všichni tvrdí, že tomu tak není, jenomže všichni víme své. Některé obzvlášť hovorné jedince prý dokonce jejich šéfové varovali, že když budou mít svůj názor, odrazí se to na jejich výplatní pásce. To v lepším případě. V tom druhém se mohou stát aktivními členy Úřadu práce.

Nevím, kdy nastal ten porevoluční zlom, ale faktem je, že namísto svobody slova máme nějaký paskvil. To proto, dočítám se v psychologické literatuře, že slovo je velká zbraň a vede. Slovo vede.

Ráda bych viděla toho, kdo dokáže svým slovem vést, ale zatím mám pocit, že slova devalvují, plýtvá se jimi, ztrácejí svou pojmenovávací hodnotu, transformují se do stále oblíbenějších vulgarismů, které sice také vedou, ale všichni víme kam.

Jak z toho začarovaného kruhu ven?

   Nedávno jsem četla zajímavou diskusi o stávající situaci našich současných svobod, která se moc nežinýrovala. Konstatovala, že jediná svoboda, která tady funguje, je určitá volnost pohybu, a to ještě v případě, že máte na cestování dostatek peněz. Stačí, když padnete do osidel nějaké firmy a vaše svobody se pohybují někde v úrovni bodu nula.

   Jestli to všechno dobře chápu a vnímám, nežijeme v totalitě. Ale ani v demokracii. Nejvíc se tomu všemu tady podobá oligarchie.  Kritizovat si většinou můžete, jak chcete, stejně to nikam nevede.

A pokud by náhodou vedlo, zařídí se, aby, byl řečník zdiskreditován, vyhozen z práce či jinak ekonomicky zlikvidován. To v lepším případě, kdy ve slovním spojení existuje příslovce ekonomicky. Ona může být reakce na kritiku i v úplně jiné podobě. Variant je mnoho, jen smysluplná diskuse většinou nebývá na pořadu dne.

   Pravidla by měla být dodržována a nikdo by je neměl měnit v průběhu hry. A to je další věc, která mi dělá starosti.  Dneska totiž něco začnete a vůbec netušíte, kdy se změní regule, kterým jste se upsali a podle kterých jste do toho šli.

   Zdá se, že je nutné umět promluvit a pojmenovat současné nešvary, protože jak se jednou člověk s křivdami smíří, uvízne ve smyčce, která se neustále utahuje, až vás pěkně spolehlivě přiškrtí.

 Z výše zmiňované diskuse, která byla vskutku velmi poučná, jsem také zjistila, že umění vystoupit s konstruktivní kritikou vám může přivodit ztrátu zaměstnání.  
Mlčení ztrátu sebeúcty. 
Současná doba vám navíc nabízí obě varianty v jednom balení. Přijdete o práci i o sebeúctu. Pak si vyberte, mlčet či mluvit. Ona ani čeština si s tím neví úplně rady. Jednou tvrdí, že mlčeti zlato, podruhé, že líná huba holé neštěstí. V tom aby se čert vyznal. Možná to měla nejlépe zpracované kdysi dávno královna Alžběta
 a její oblíbené heslo: video et taceo (tedy pozoruji a mlčím). Nu, záleží na okolnostech. A na pocitech. Ovšem, je to léty prověřené, tedy patrně funkční:-)