Když tak někdy (v létě evidentně častěji) s děvčaty vrstevnicemi
vedeme diskusi nad (ne)smyslností domácích prací, občas odbočíme i do doby
dávno minulé (mnohé ji ovšem pamatujeme), a společně se podivujeme, jak to ty
naše babičky, potažmo i maminky, všechno zvládaly.
Třeba vyprat
neznamenalo umění nastavit nejvhodnější program včetně sušičky, ale vyčlenit si
minimálně celý den na skutečně namáhavou fyzickou práci. A to se pohybuji v době,
kdy už nějaká bubnová pračka existovala, valcha je i pro mě pojem takřka sci -
fi. Byť matně se mi vybavuje vzpomínka z dávného dětství, kdy jsem viděla
na venkově ženu, která prala v potoce. A nebyla to žádná vnadná Božena, která by
tam lákala nějakého kolem jedoucího Oldřicha. Prostě do její venkovské domácnosti žádný
pokrok nepronikl, a ona stále cáchala prádlo ve špinavé studené tekoucí vodě. Tak to
do mé úvahy nepatří, sociální aspekty ponechávám stranou, a vracím se k našim
běžným domácím pracím.
Zajímavé je, že když
vám dneska pračka vypere i vysuší, žehlení je pro mnohé z nás stále velmi neoblíbenou
činností. Z toho je zřejmé, že řada z nás, já tedy určitě, by v minulém
životě jako hospodyně neuspěla.
Cihlička, kterou jsem objevila na chalupě
a potěžkala v ruce, je
zcela určitě těžší než běžná činka v posilovně, a to jsem kapku trénovaná.
Žehlit bych s ní vskutku nechtěla, byť moje babička tak ještě svoje prádlo
vyhlazovala. Dle mého proces srovnatelným se stachanovským hnutím.
Připravit oběd také
nebylo jen tak, většinou znamenalo strávit celé dopoledne u rozpálených kamen.
Přitom se konala přidružená výroba, kterou mohlo být právě žehlení. Vedle hrnců s jídlem se na plotně
ohřívala cihlička a žehlilo se, vařilo se, diskutovalo, uklízelo, prostě
nepopsatelná kvanta práce najednou.
Vytřít podlahu
nestačilo šikovným mopem, ale pěkně zakleknout, a rejžákem vydrbat prkna do
bělavé čistoty.
Nevím, jaké ještě další práce mohu připomenout, mně nejvíc
utkvělo v hlavě praní, které znamenalo důkladnou očistu takřka všeho. Šatstva, domu, vymáchaných rukou, duše, protože kde jinde si nejlépe poklábosit než právě při celodenním praní.
Zasvěcena mu ( u nás) byla sobota a byl to den vskutku pracovní.
Moje maminka k tomu
měla ještě všelijaké domácí zvířectvo, poklidit na dvoře a pak teprve někam za
zábavu, jak mi s oblibou vyprávěla. Já bych už asi jen vyčerpaně seděla a
zírala do blba.
A dneska je všechno zase jinak.
Jen pořád nepobírám
ten čas, nechápu, jak se to všechno dalo stihnout, když dnes pořád trpíme
nedostatkem času. Alespoň já mám ten pocit, že prostě spoustu věcí nestíhám………….
……a to: pere
pračka, nebělím, neškrobím, nežehlím, vařím velmi rychle a úsporně, vytírám
mopem, nestloukám máslo ani nepeču chléb domácí - o tom jindyJ, neštípám dříví na zimu,
neštupuji ponožky, nelátám děravé kazajky, nedělám panáky- myslím ty z obilí,
při žních, nemlátím obilí cepem atd. ….:-)….
Byla bych na tom podobně ;-)
OdpovědětVymazatA stále více obdivuji moji babičku, která ve svých letech zvládala všechny domácí práce, velký dům, zahradu, vnoučata a ještě k tomu šila, pekla,...
Je to přeně tak...strašně ráda vzpomínám na moje dětství, když to takhle u babičky taky fungovalo...mělo to svoje kouzlo...nepamatuji si , že by babička přes den nějak odpočívala a to měla ještě velké hospodářství...vstávala za kuropění, a když jsme my měštáci rozlepili oči, měla už snídani, oběd bublal ( vždy výborný!) a zvěř byla poklizena. Já mám problém vstát v šest do práce, žehlim až už když nejni co na sebe a s vařením to taky není žádná sláva.
OdpovědětVymazatJitko tímto článkem jsem se vrátila do dětství, mnoho věcí si pamatuju, snad jen to mlácení cepem už ne:)))Kolikrát si kladu stejnou otázku. Jak to ta moje babička všechno stihla? Práce na poli, domek, zahrada, 3 děti, dobytek.... Nevím, nechápu to.. Nebyly žádné týdenní dovolené, relaxační centra, masáže a já nevím co ještě, a přesto měla tahle generace daleko více sil než my.
OdpovědětVymazatMajko, máme to hodně podobné, i s tím cepem. Ten mám teď jako roztomilou dekoraci, ovšem pracovat s ním, to bych nechtěla.
VymazatSouhlasím i s tím, že měli víc sil než my. A souzním s tím, co napsala Lezarts. Hezký den přeji:-)
Vidím, že v tom nejedu sama:-) Je to stejně záhada, ty naše babičky. Jsem zvědavá, jestli i my jednou, v dalekém budoucnu, budeme záhadou pro naše potomky.-) Hezký letní den přeji, a bez žehlení:-)
OdpovědětVymazatAž mě zatrnulo!...já mám hodně toho,co jste citovala, nejen v paměti ale i procvičeno. Připomněla jste mi, že jsem se předci jenom narodila v minulém století:-)! A stejně si pokládám stejnou otázku, jako vy.Jenom si myslím, že prarodiče, ulehali s bolavým tělem a lehkou duší, dnes to máme naopak!!! A teď kdo rozhodne, co bylo lepší?!
OdpovědětVymazatI já mám procvičeno. A moc se mi líbí ten Váš příměr o těle a duši. Já bych, v poslední době určitě, hlasovala pro bolavější tělo a lehkou duši, z mého úhlu pohledu tedy lepší. Ale i úhly pohledu se, jak známo, mění...
VymazatHezký den Vám přeji
I já si pamatuji celodenní praní, necky a valchu v prádelně, ohřev vody ve velkých hrncích, namáčení den předem. Ta valcha byla tak nějak (alespoň ze začátku) v symbióze s pračkou. I u ní se naši nadřeli, ale byl to proti valše pokrok.
OdpovědětVymazatJe to pár roků a ten život je jinde.
Hezký článek a Lezarts skládám poklonu za onen moudře trefný příměr o duši.
Mutile, ráda Vás vidím:-)
OdpovědětVymazatPravdu díte, Lezarts to vystihla dokonale, moc se mi její příměr líbí.
A ten pokrok od valchy k sušičce. Jsem za něj ráda,moc. Jen mě občas, při takových "filozofických"chvilkách, napadá, jak je možné, že to fungovalo stejně taková staletí a najednou hup, během několika desítek let je všechno úplně jinak? Je to až nadzvuková rychlost.:-)