Den dětí

Je sice až zítra,ale my ho slavili už dnes. Respektive moji studenti vyrazili na naši spřátelenou základní školu, aby tam uspořádali dětskou oslavu pro malé žáčky. Sedmdesát jsme jich měli na starost, tedy docela fuška. Do toho současné monzunové počasí, tudíž se musela realizovat mokrá varianta,která je vždy obtížnější. Prostory má základní škola velmi hezké, mohli jsme řádit na chodbách i v prostoru haly, ale dost jsme se zapotili. Ukočírovat tolik malých dětiček je totiž trochu nadlidský úkol. Znovu se ve mně probudil obdiv k učitelkám a vychovatelkám na prvním stupni, to je práce naprosto vyčerpávající a obdivuhodná. Neuměla bych jí. 
Z mého úhlu pohledu se ti pubescenti zvládají mnohem lépe. A musím říct, že i oni toho měli dost. Odvedli tedy velký kus práce,ale vyčerpání bylo adekvátní. Hlavu jak pátrací balón mám ještě teď. Chtěla jsem pustit video, kde jsme zachytili ten jekot a pískot, ve kterém jsme trávili dopoledne,ale nechci zase zveřejňovat cizí děti, tak jen několik málo záběrů s mými studenty a jinak jen ty hezké prostory naší ZŠ. Den dětí máme, díky bohu, za sebou. Snad ke všeobecné spokojenosti. Teď jen několik hodin ticha, za odměnu:-)

Filmová magie

Včera tedy slavnostní premiéra. Když film, tak filmová mluva. Červený koberec, hvězdy a mraky fotoreportérů. Nu, pěkná idea, žel tudy cesta nevedla.
Vše hezky prozaicky. Naštěstí přestalo tak strašně pršet, takže cesta do Dadapu se zvládla suchou nohou.
Dorazili naši věrní, mnoho nových posluchačů nové místo neobjevilo. Snad to lze připsat premiérovému vystoupení.
    Předtáčky ani postsynchrony nebyly, šlo se rovnou naostro. První klapka padla v devatenáct hodin. Režii měl pan Miloslav Kučera, role – asi dramaturga – připadla mně.  Nebyl ani KOPR, tedy kontrolní projekce,ale zato byla příjemná nálada.  
   Kamera pak záležela na diváctvu, kterému se snad kavárna Dadap zalíbila a stane se tak naší živou reklamou. 
   Premiéra se celkem vydařila. Na playlistu jsme měli filmy jako Amadeus, Zachraňte vojína Ryana či příběh Hitlerova architekta Speera. Ač naše vyzývavé téma znělo: " V čem nám filmy lžou..?", pan režisér vypíchl i okamžiky, které mohou být pro nás inspirativní a navodit nám atmosféru doby či události.
Skončili jsme krátce před desátou, ovšem živá diskuse pokračovala i nadále, tudíž bylo docela kumšt stihnout poslední metro. 
   Byla to taková příjemná tečka za jedním rokem  našich Hovorů.                          Takové výročí. 
                              Začínáme rok druhý. 
Ten vypukne příští měsíc (26.6.) debatou nad úlohou církví ve dvacátém století. Přednáší Jan Stříbrný. Po divadle a filmu se tedy vracíme zpět k ožehavým tématům. A těšíme se na nové posluchače, v Dadapu je vážně hezky.....

Jako na objednávku, film, o kterém jsme také mluvili. Reespektive tázali se, zda bude. A bude

Zlomená ručička

Nikoliv moje, nýbrž u auta. Ono se to tak asi nejmenuje, jde o páčku, kterou se bliká a svítí, tedy odborný název bude patrně blikna.  A tu jsem si, ač je to k nevíře, zlomila. Respektive vykloubila z pantů. Že je to možné dosud nikdo nevěděl. To, že při couvání čas od času troubím sama na sebe,pak ve stresu pouštím volant a zmateně hledám, kdo mě protrubuje, se mi stává už dávno. Že si ale při couvání klepnu o bliknu, kterou tím vyřadím z provozu, stalo se poprvé. A budu si to pamatovat,protože ono vykloubení zavedlo v autě jen režim na dálková světla. A tím se moc po světě jezdit nedá, zejména v nočních hodinách, tudíž nebylo zbytí a za denního světla se jelo do servisu. Koukali, moc nechápali,ale nakonec vykloubenou ručičku vyléčili. Za tísícovku. Nu, to bylo drahé poklepání. Jeden by neřekl, co čeho všeho se nedá investovat.:-)
                                                  

Filmování

Zkusili jste si někdy představit historickou postavu? Například Kleopatru? Také se vám vybaví Elizabeth Taylor? 

Nebo Ema Destinnová jen jako Božidara Turzonovová?

  Učinili jsme obdobný pokus nedávno při diskusi o historii ve filmu, když jsme debatovali o husitské trilogii Otakara Vávry. I přes její ideologické zabarvení jsme se shodli, že mnozí stále vidí husitské války filmovým pohledem této pradávné ságy.

Hledali jsme dále. Jako první mi na mysli vytanul Habermannův mlýn, který nedávno rozvířil stojaté vody zájmu o historii. Jak snadné je při filmařském mistrovství přesvědčit národ, že tomu bylo skutečně a právě tak.  A zafixovat určité povědomí o událostech a osobnostech doby.

   Další bod naší debaty vytvořily dokumenty. Je dokument vskutku autentický nebo je to jen další forma mystifikace, poněkud sofistikovanější než hraný film? Stačí vzpomenout slavného Ejzenštejna a jeho „Deset dnů, které otřásly světem“, jež vytvářely autentickou iluzi ruské revoluce, ač film vznikl deset let poté. Vyvrátit představu, že tomu tak nebylo, se ani nikdo nepokoušel.

    Ale abych nelovila jen v hlubokých vodách vzdálené minulosti.  Ze současnějších a hlavně českých filmů padla kosa na kámen třeba i u slavného Atentátu, zachycující likvidaci kata českého národa Heydricha.  I on si údajně pohrává s mystifikací.

Samozřejmě, že nám brzy došlo, jakou fikcí se zabýváme. Nelze od filmu chtít historickou věrohodnost. Ale zase na druhou stranu je film velmi silné médium a veřejné mínění a představivost ovlivňuje mnohem víc, než si jeden troufá pomyslet.

Proto jsme se rozhodli oslovit odborníka na slovo vzatého, tedy filmaře, který vystudoval i historii a má k našim představám co říct.

Není vyloučeno, že i mezi čtenáři této anotace je někdo, kdo si Karla IV. představuje jen jako Vlastimila Brodského z Noci na Karlštejně a o druhé světové válce ví nejvíc právě díky válečným filmům.

 A takových stereotypů, mýtů či faktů lze jistě napočítat desítky.

Ostatně, kdo by se chtěl dozvědět více, nechť přijde ve  zítra  do hudební kavárny Dadap ve Vysočanech. V 19 hodin začínáme na dané téma diskutovat s panem režisérem Miloslavem Kučerou. Zájemci jsou vítání a srdečně zváni.

Odkazy na kavárnu zde:

http://www.dadap.cz/

A anotace byla psána pro www.prazanda.cz

Čím víc lidí ví, tím líp. Doufám...

Atentát

Dnes nelze jinak než historicky. Připomenutím atentátu. Denně jezdím do práce kolem pomníku, který nechala vytvořit radnice Prahy 8. Konečně.  Má připomínat hrdinský čin ze dne 27. května 1942, kdy parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík provedli atentát na zastupujícího protektora Rainharda Heydricha. 
My všichni si myslíme, že aktivním účastníkem byl i Josef Valčík. Ostatně, utvrzuje nás v tom nejen pomník, zobrazující parašutisty tři, ale i známý film Atentát.

Historik Vojtěch Šustek ale tvrdí, že jde o legendu, kterou stvořil právě zmiňovaný film, který celou situaci (prý) zkresluje.

 Nu, o edici týkající se atentátu jsem se už tady zmiňovala, lze se v ní o události mnohé dočíst.

O filmu můžeme vést diskusi ve středu, téma se přímo nabízí. Já osobně ale Valčíka do skupiny atentátníků počítám. Možná i proto, že mezi svými milými studenty jsem kdysi měla i jeho příbuznou, která nesla jeho jméno.

Prostě si myslím, že tam byli všichni tři. Ať tak či tak, jde o čin heroický, v naší historii ojedinělý, proto je třeba ho neustále připomínat. Jak se tři mladí kluci vzepřeli totalitě a s obětí nejvyšší posunuli náš národ k budoucí svobodě. A hrdosti, neb na takové činy je nutno být hrdý.

Zároveň to vzbuzuje i hypotetickou otázku, jak by se asi vyvíjela naše společnost, kdyby se v ní pohybovali potomci takto statečných a morálních lidí? Lidí, které fašisté a následně komunisté nelítostně vyvraždili. 
A my teď sklízíme ten morální balast, který tu zbyl. Ale o tom psát nechci. Chci jen zmínit dnešní významné datum. A doporučit expozici v kostele v Resslově ulici. Určitě stojí za to. 

                                                             

Rychle a bezbolestně

Nejde o žádné dramatické zážitky, nýbrž o knihu, která se mi dostala do ruky. Tedy vlastně také o zážitek, čtenářský. Román autorky Markéty Dočekalové vypráví poněkud záhadný příběh několika lidí, kteří neodolali touze dosáhnout svých cílů rychle a bezbolestně. Jde o příběh z části velmi magický a nadpřirozený, z části (z té větší) zrcadlící problémy současné doby.

Čte se dobře, a byť jsem sotva ve třetině, vtahuje do děje a čte se dobře, takřka rychle a bezbolestně. Jen jsem zvědavá na ty konce, ty asi tak úplně bezbolestné nebudou. Protože za všechno v životě se platí, to tím zcela zjevně bude autorka chtít sdělit. Sděluje to zatím poměrně čtivě,byť poněkud prvoplánově,ba až naivně, ale nevadí, i tak jsem za takový myšlenkový impuls docela ráda. 

Ve studeném květnovém dni je v podstatě velmi příjemné číst cokoliv.

                                        

Hudební kavárna Dadap

Věděli jste, že dadap je strom?  

Ne snad, že bych dnešek zahajovala nějakým kvízem, jen připomínám naši novou kavárnu, kde ve středu probíhají další Hovory o historii. A tak chci dopředu trochu představit prostor, který je vskutku inspirující a překrásný. A dadap je strom, jehož semínka lze objevit v plastice, která zdobí místní interiér. Mám dojem, že jsme našly svého „ducha a génia locci.“Deštivé sobotní dopoledne přímo vyzývalo k návštěvě kavárny, tak proč nespojit příjemné s užitečným. Tudíž se káva v Dadapu přímo nabízela. Pravda, lokalita Vysočan nezní zrovna poeticky, ale místo poetické je. Však také má za kmotru Báru Hrzánovou, a ta by nekřtila kde co. K neplánovanému bonusu patřilo i setkání s majitelkou kavárny, která je našim představám o historických přednáškách velmi nakloněna. Patrně jsme narazily na spřízněnou duši. Kavárna je nekuřácká, útulná a kávu zde mají vskutku vynikající. Ostatně, přijďte se přesvědčit. Ve středu od 19 hodin máme Hovory o historii, jubilejní. Je to již rok, co jsme se do tohoto poznávacího dobrodružství pustily. Téma jsem již avizovala, historie ve filmu, tudíž na své si přijdou nejen historici, ale i milovníci kinematografie. A labužníci, kavárna je vstřícná i našim chuťovým buňkám. Přijďte pobejtJ

Zlatá sestra Huňková

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco lékařská věda se rapidně zlepšuje, péče trochu stagnuje. Ostatně, mnozí z nás máme svou žlučovitou sestru, která nám pobyt na nemocničním lůžku pěkně znepříjemnila. Podle mých osobních žebříčků v neochotě bezkonkurenčně vedou v  jedné  nejmenované středočeské nemocnici. Hrůzy, jaké tam při svých stále častějších návštěvách pozoruji, směle aspirují na horor z nemocničního prostředí. 
 Známý psycholog mi vysvětloval, že je za tím nedostatečné ocenění neboli snížená životní úroveň.  Někteří se prostě rozhodli, že budou pracovat jen do výše svého platu, na empatii s nemocnými nemají ani pomyšlení, protože musí pořád myslet na to, jak vyjdou s bídným platem.

Mnozí to ale tak nemají, mám zkušenosti i z opačného spektra ochoty a laskavosti. Občas se pak stane, že jsem slušností až zaskočena, jak moc mě překvapí.

  Za moje neradostné pozorování může stáří. A nemoc, samozřejmě. Ne, že bych byla až tak letitá, ve skutečnosti jde víc o zážitky z nemocničních návštěv. Přesněji řečeno, ze setkání s nemocí, bezmocí, ale  i velkou láskou a starostlivostí.  Bezmocní a nemocní stařečci a jejich ženy, které se o ně pečlivě a s láskou starají, drží je za ruku a s velkou nadějí čekají na zázrak, který by měl přijít v podobě zlepšení zdravotní ho stavu či dokonce uzdravení. Potíž je samozřejmě v určité skepsi či beznaději.  Nemoc je zdatný protivník a tak souboj s ní a s odžitými léty většinou není právě snadný.  Kde načerpat optimismus?

 V dávných dobách byla otázka vyřešena nedostatkem lékařské vědy a příroda většinou vítězila. Taková situace byla předem jasná a všichni věděli, nač se připravit. Nadějí se moc neplýtvalo.

Dneska se někdy naopak nadějnými vizemi až rozhazuje, což je trochu potíž zejména tam, kde chybí ta ochota pomoci a léčit. Zbývá jediná možnost. Svépomoc. Jenže choroby jsou mnohdy nad možnosti lidové domácí léčby a tak se znovu vrací nutnost ulehnout na nemocniční lůžko. Prostě není kudy z kola ven.

Vstřícné medicínské prostředí může hodně pomoci. Ovšem může 
i také vysát poslední zbytky sil, energie i lidské důstojnosti. To při opačném přístupu.

Přitom nemusí jít vůbec o úroveň lékařské péče. Nepřítelem může být obyčejná lhostejnost, bezohlednost, vulgárnost či nezájem, díky kterému nechají dědečka ve vlastních výkalech klidně celou noc.

Domáhání se zlepšení se může projevovat i tím, že zmíněná sestra si pak na pacientovi vytluče svoji zlost. Stačí jen nastavit šálek s čajem tak, aby na něj nemohoucí pán nedosáhl.

Někteří se s nimi dohadují. Například já mám tendenci sdělit (nejdřív slušně a postupně přidávat na důrazu) že se mi to opravdu, ale opravdu nelíbí. Maminka patří k těm, kteří jsou radši zticha, protože pak se bude mít pacient během pobytu v nemocnici ještě hůř. Nechci se s tímto postojem smířit, žel vypadá to, že pravdu má ona. Maminka a režisér ji mají prý vždy .

 Vlastně je to velmi smutný obraz. Viděla jsem v poslední době hodně bídy a utrpení, ženy oddaně sedící u lůžka svých takřka nemohoucích manželů, jak se neuměle, ale s láskou, snaží svým blízkým ulevit. Obrazy až dojemné, i pro duši tak cynickou, jak mám já. 

Sestra to tu bohužel dělá drsně nebo vůbec.  Ne, že by se s tím nedalo bojovat, ale bojujte, když máte smrt na jazyku. 
O nemocniční péči a poplatcích se píše v poslední době často, ale ať hledám, jak hledám, kodex slušnosti a etiky tam většinou nenacházím. Přitom nemocných samozřejmě přibývá, populace stárne. 
Hluboce obdivuji všechny sestřičky, které se chovají laskavě a s láskou, byť chápu, že je to náročné. Velmi.
 Ale je to jejich práce, měly by ji podle toho vykonávat. Řekla bych, že je nejvyšší čas začít informovat i o těch, které svoji náročnou práci dělají tak, že nemocný v jejich péči neztrácí svou lidskou důstojnost. Aby se podobné ženy vyskytovaly i v okresních nemocnicích, kde je jich tedy vskutku nedostatek. 

                                                                

Evžen Vítkovský

Při potulování Světem knihy narazíte na řadu veletržních slev a výhodných koupí. Ovšem aby vám někdo dával knihy zadarmo….? J

Nejdřív jsem myslela, že je nutno jednu koupit a druhá je jako bonus. Dva v jednom. Ne. Prostě jste dostali knihu zdarma. Jako starý zvědavec jsem se podivovala a dostalo se mi vysvětlení. Pan Vítkovský, což je autor, to vnímá jako reklamu, tak si knihy vydal sám a nabízí je tady zdarma.

„Tak toho bych tedy chtěla vidět“, pokračovala jsem ve svém dialogu. „Klidně“, opáčila paní. „Tady stojí.“

Stál vedle mě.

Trapas.

Ale dala jsem se do řeči. Pán je emigrant. Žil léta v Sydney. Jelikož jsou zde na návštěvě moji přátelé od protinožců, probleskla mi hlavou myšlenka, že Austrálie, kam se podíváš!J

  Pán byl tedy docela svéráz, jsem zvědavá na jeho knihy. Ovšem hovor s ním byl příjemný i poučný, byť mě „ťal“ hned v první jeho fázi. Když jsem odtajnila svoje povolání, hned mi sdělil, že si to myslel, že tak vypadám!

No to mi dal.

„Vypadám jak učitelka?“ ptám se. „Jak vypadá učitelka?“

„Je zubatá, s brýlemi a protivná!“ odtušil.

„Tak vypadám?! Hroutím se. Pravdou je, že brýle jsem měla. Ale sluneční....J

„Ne, ale i tak jsem si myslel, že se tím živíte. Psaní vás neuživí, tak učíte...“
"Jako kdo neumí učí?"
Pokrčil rameny.

No, sebevědomí někde u kotníku, ale v hovoru pokračuji.

Zajímá mě jeho obchodní strategie.
„Vydělal jsem nějaké peníze, tak investuji,“ vysvětlil mi.“ A sehnat tady někoho slušného, kdo vám knihy vydá, je tady nadlidský úkol“ (tak o tom něco vím), „proto jsem k tomu přistoupil takto.“

   Nu, také bych přistoupila, leč výše mého účtu říká něco jiného. A tak musím pokorně čekat na rozhodnutí nakladatele. 
Ale hovor s panem Vítkovským byl v mnohém poučný. Takhle se to prostě má dělat.

Nakonec jsem si odnesla knihy tři a jsem na jejich četbu zvědavá.

A musím udělat něco s vizáží, protože abych byla odhalitelná učitelka na první dobrou, to jsou tedy konce….
                                

Svět knihy

Již tradiční Svět knihy jsem musela nejprve vstřebat a zpracovat, proto se k němu vracím až dnes. Víc obrazově, ale i pár slov dodám. Moje fotky jsou přeci jenom ilustrativní a nepříliš kvalitní. Na veletrh letos lákala celá řada programů, včetně zajímavé sondy do světa blogem. Ačkoliv letošní návštěva připadla až na neděli, tedy poslední den, stejně tam bylo narváno a i v neděli po obědě na co koukat. A za co utrácet!

Zajímavým momentem bylo pro mě střetnutí se spisovatelem Evženem Vítkovským, kterému chci věnovat jeden samostatný zápis. Ale i celá řada dalších momentů byla velmi příjemná, čtení Báry Hrzánové, tvorba Marie Brožové a její krásné obrazy vytvořené přímo na místě pastelkou, setkání s Ivanem Trojanem či autogramiáda Marie Procházková a její zajímavé knihy pro děti (i dospělé) Slovíčka. A k tomu potulování mezi regály plných knih, občas skvělá káva či latté, a nakonec cesta domů s plnou taškou a prázdnou peněženkou. Devatenáctý ročník Světa knihy je mrtev, t žije ten dvacátý. Že bych tam už měla novou knihu….? To je tedy výzva! :-)

Tak zde to již tradičně probíhalo

                                                   Číst se ovšem dalo již před vstupem

                                                             Knihy kam se podíváš

                                                      Vtáhněme čtenáře do hry...

                                                     Pro ty, co by třeba zabloudili.............

                         Moje oblíbená autorka. Novinky jsem se bohužel nedočkala,ale snad v červnu....

                                                   Další oblíbený autor a jeho knihy

                                                I divadlo zde mělo své zastoupení

                                                V takovém koutku se skvěle čte nejen dětem

                  Výše zmiňovaná kresba pastelkou. Žasnu, jak jsou někteří lidé šikovní

                       
                                                     Mé oblíbené nakladatelství

                       I vzdělání mělo své stánky. Fraus mi sice moc nevyhovuje,ale stánek měli hezký

                                                 Povídání s Ivanem Trojanem

                                                   Na děti se zde myslelo vskutku hodně

                                               Zde jsme před lety "rostli" i s Odnikud nikam.

                                               Autogramiáda Slovíček. Zajímavá kniha

                                         I komiks je literatura a tak zde měl svoje oddělení

                                                        Nepostradatelný Večerníček

                                         Jako předplatitelka Ďasu jsme nemohla nevyfotit

                                       K dobré knize patří dobré víno. V tomto případě mešní

            Mozkový trénink. Zajímavá hra, jen dvanáct set korun mi přišlo trochu moc.Ale pobavila jsem se

                                            Tak tomu říkám kniha. Přímo životopisná!

                                                       Tak to komentář nepotřebuje...

                                                            Pohled do minulosti

                                                          Starý filmový koutek

                      Poloviční sleva na vše způsobila masové obležení stánku nakladatelství Argo

                                                       Také máte doma Lichožrouty?

                                                       A to je část mého úlovku...........