Babička

Kdo by neznal klenot naší národní literatury. Znám sice lidi, kteří říkají, že je to kýč, stejně jako ty, kteří by byli schopni pro křivé slovo o Babičce vražditJ. Já osobně mám k Babičce neutrální vztah. Jako dítě jsem ji moc nemusela, přeci jen šlo o povinnou literaturu. Pak jsem si ji samozřejmě přečetla sama a dobrovolně, jsem ráda, ale není to kniha, ke které se vracím a která mě dobíjí. Nicméně, těší mě některé bibliofilské kousky Babičky, které máme v knihovně. Ale to je víc sběratelská záležitost. Čtenářskou zkušenost mám, mám i televizní. Na tu se dívat ale nemohu, neb mě vždycky spolehlivě rozbrečí. Proto jsem byla zvědavá na divadlo. A dokonce šlo o premiéru, takže zvědavost byla dvojnásobná. Fidlovačka je sice trochu z ruky, ale co by jeden neudělal pro kulturu. Vyrazili jsme tedy první jarní den za Babičkou.  Jarní den sice vypadal jako zima v plném proudu, ale co už letos jeden nadělá. Horší to bylo s Babičkou. Alespoň pro mě. Nechci ji kritizovat, jistě si své diváky najde. Jen mě moc neoslovila, byť herci se snažili, seč mohli. Ale cítila jsem se tam tak trochu jako na školní besídce. Nebo možná v národním obrození. Nejvíc mě bavily malé děti, jejich bezprostřednost a nechtěná komika. Ale to jistě nebylo cílem. Takže tím jsem asi s Babičkou skončila, už mi patrně nic nového dát nemůže. Ale to neznamená, že se od Fidlovačky nejedná o záslužný počin. Dnešní děti moc nečtou, tudíž zde mají českou klasiku naservírovanou na divadelním talíři. Víc asi od této inscenace čekat nelze. Nebo jde a já jsem trvale zamrzlá a neschopná přijímat nové podněty. Včera ke mně nepronikly...