Mrazivé zamyšlení

Jestli něco těžko snáším, tak je to zima. I když přijde v termínu, který jí přísluší, jakože tak v poslední době většinou nechodí, potřebuji si na ni zvyknout.

 Jestliže sněží i ve městě, mělo by to být jen  o  Vánocích.  Zbytek zimy bych uvítala sníh pouze na horách, v bezpečné nadmořské výšce. 

Poté má ale zima spořádaně uvolnit místo dalšímu ročnímu období.

 Dokázat ovšem poručit větru dešti je poměrně obtížné, neřku-li nemožné. Jeden takový neúspěšný pokus jsme již absolvovali, a nic dobrého to nepřineslo.  Přesto mě neústupnost zimy vyčerpává. A zjistila jsem, že zdaleka nejsem jediná. Mnoho lidí trápí únava (říci jarní se mi v souvislosti se stávajícím počasím příčí), děti hromadně marodí a nejen počasí, i nálada je hluboko pod bodem mrazu.  Skoro to vypadá, že máme takové protektorátní počasí. Ne snad, že bych byla až tak velkým pamětníkem, ovšem dobový tisk zachoval podrobné informaci o mrazivých dnech počátku německé okupace.

Zařídit, aby organismus nezamrzl úplně, není nijak snadné. Pár triků, které alespoň krátkodobě fungují, ale asi existuje.

Nejjednodušší by samozřejmě bylo odjet do teplých krajů a vyhřát si kosti někde na sluníčku.  Pokud to z nejrůznějších důvodů není uprostřed března možné, pak by bylo nejlepší dostát sloganu lidových rčení a umístit se za ta zmiňovaná kamna až do konce dubna. Ani to asi nejde úplně všem. Pak už jen zbývají horké nápoje, vřelá slova a slunce v duši.

Popravdě řečeno jsem původně myslela, že jde o moji poruchu termoregulace, že se pořád klepu zimou. Překvapilo mě, že neustupující zima vyčerpává i lidi o generaci mladší.

Když pak sleduji, jak se lidé třeba na severu Evropy tváří spokojeně, až to vypadá, že jim zima nevadí, říkám si, jestli my nežijeme v nějakém divném zeměpisném pásmu? Ani zima ani extrémní horka nám nedělají dobře, přitom jim v poslední době čelíme více než často.

  Zároveň pátrám v paměti, kdy všechna roční období dostála své pověsti, tedy léto bylo léto, podzim začal včas a byl příjemný a barevný, zima vyplnila svůj určený čas a regulérně ustoupila normálnímu jaru.  Nedopátrala jsem se.

Možná kdysi, v dětství, ale to si nejsem jistá, zda netrpím vzpomínkovou iluzí. Dneska se počasí v podstatě zbláznilo. Jestli za to může globální oteplování (v dané dny těžký protimluv), či zda si za to můžeme sami či to vůbec jde mimo nás, nedokážu definovat.

 Žel, zatím to vypadá, že mráz přichází nejen z Kremlu, takže třeba s dnešní teplotou mínus deset stupňů jsem se srovnávala dost špatně.  Někteří se prostě nedokážeme mrazivé realitě přizpůsobit. Mít eskymácké geny, nejspíš by se mi tady žilo snáz.

Ne, nechci si permanentně stěžovat na nepřízeň počasí. Spíš se podivuji nad tím, jak máme zažito střídání čtyř ročních období, které je v podstatě takovou už léta neuskutečněnou iluzí. Skoro jsem ochotná věřit, že ani jaro nepřijde a rovnou vypukne léto s nesnesitelnými vedry.

  Jsou fakta, která bereme jako jistotu, ale ona už léta neplatí. Roční období a jejich střídání k nim bezesporu patří.  Kdy které začíná je už ale v podstatě bezcenný údaj, který sice ze setrvačnosti akceptujeme, ale o ničem nevypovídá.

Jen by mě zajímalo, kdy se to zlomilo? Od kdy si s námi počasí dělá, co chce? Asi to bude odjakživa, jen my si naivně myslíme něco jiného. Je na čase prozřít. Za kamny to ještě jde, ale představa, že třeba není čím topit, je docela mrazivá! Prostě pořád dokola.