Často tam pak chodí vysokoškoláci (nebo
alespoň chodili) večer před zkouškou. Zdá se rozhodně snazší spolehnout se na
chudáka umučeného Johánka než na vlastní nedokonalou přípravu na zkoušení.
Prakticky to pak vypadá tak, že se před
inkriminovaným místem tvoří vlnící se fronty turistů, z nichž každý touží
sáhnout si na viditelně ohmatané místo a něco si přát. Kdyby světec opravdu
plnil všechna přání, rozhodně by to neměl jednoduché.
Stejně jako to neměl jednoduché, když se před
620 lety stal obětí sporu mocných. Stejně jako dnes i tehdy platilo, že moc
ničí charaktery. A Johánek se o tom přesvědčil na vlastní kůži, kterou vlastně
nastavil za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jako jeho tajemník, správnou
terminologií vikář, mu svým podpisem potvrdil volbu kladrubského opata. Tím
rozčílil krále Václava IV., který zatoužil po pomstě. Uvězněni však byli jen
arcibiskupovi spolupracovníci. A jelikož Václav dal osobně při mučení nevídaný
prostor své pomstychtivosti, Jan během tortury zemřel.
Toho se zase zaleklo královo okolí, přeci jen
nebylo moc politicky korektní oznámit, že král se podílel na smrti vysokého
církevního úředníka. Tudíž byl nebohý muž svázán do kozelce a 20. března 1393
shozen do Vltavy. K tomu královská propaganda hbitě vytvořila teorii, že vzpurný
vikář odmítl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie a že tedy král má
určité právo se zlobit. To pro případ, že kdyby mezi lid obecný prosáklo, že
král byl na Johánkově smrti účasten.
Prelátovo tělo bylo po
několika týdnech objeveno a po určitých peripetiích bylo pohřbeno
v katedrále svatého Víta.
V 16. století pak
Václav Hájek z Libočan, který je autorem bestselleru Kronika česká, při
sepisování své knihy narazil na letopočty dva - 1383 a 1393. Neměl čas zabývat
se bádáním, jako to bylo doopravdy, proto si jednoduše přivymyslel Jana
druhého. Takže určitou dobu v naší
historii figurovali Janové dva, jeden svržen do Vltavy za královnu, druhý za
opata z Kladrub. A právě ona legenda o neprozrazení zpovědního tajemství,
umocněna objevem narůžovělé tkáně v jeho lebce v 18. století, vedla
k jeho svatořečení. Barokní doba si vysvětlila nález po svém. Neprozradil
tajemství, tudíž ani jeho jazyk nezetlel.
Kanonizaci tedy již nic nestálo v cestě a 1729 Praha oslavila jeho
vstup mezi světce tak velkolepě, že se na to vzpomínalo ještě po létech. Do
Prahy se dostavilo množství poutníků, slavnosti a ohňostroje se střídaly s hudebními
reji lodí na Vltavě a v katedrále se údajně konalo na 400 mší denně.
Jan se stal lidovým hrdinou,
protože se postavil králi. Tedy klasický případ dobrého prostého člověka versus
zlého představitele moci. Navíc jeho
drobný vzrůst, který mu přinesl i laskavé označení doktor Johánek, evokoval zápas
Davida s Goliášem. A
v podobném duchu jeho pověst přetrvala staletí.
Komplikovat celou pověst skutečnými
historickými fakty je možná zbytečné už proto, že suchá fakta postrádají
romantické kouzlo. Proto se dodnes věří raději ve zpovědní tajemství a smrt
utopením, než suchý fakt, že vikář byl svržen do řeky již mrtvý po brutálním mučení,
které řídil vrcholný představitel země.
Jakmile existuje možnost, že
nám někdo splní naše tajná přání, stává se mnohem přitažlivějším. Někdy se
snažím od turistů nenápadně vyzvědět, proč sem vlastně míří, případně co o
Janovi vědí, a většinou nepochodím. Ne
snad, že by to bylo až tak důležité, ale minimálně zajímavé ano. Zjišťovala jsem si, jak dlouho ona tradice trvá,
a zjistila jsem, že je to vlastně nejvíc dílo Balbínovo. Trochu mě překvapilo, že jde o legalizaci
řady omylů, ale to asi není v šíření legendy podstatné. Možná naopak.
Balbín totiž neuvádí jako datum jeho smrti 20. březen 1393, ale 16. květen
1383, který se také stal svátkem svatého Jana (do doby, než ho soudruzi
z kalendáře odstranili a nahradili Přemyslem).
Připouštím, že podobný omyl
má i své pozitivní stránky, jistě se lépe oslavuje v krásných májových
dnech než v sychravém bezčasí chladného předjaří.
V květnu se na jeho
oslavy do Prahy vždycky nahrnulo takové množství lidí, že i Národní divadlo má
základní kámen posvěcený právě v tento den. Jan tehdy symbolicky splnil
českým vlastencům touhu po vlastním divadle.
Co splní dnes záleží na
každém z nás. Můžeme třeba v březnu vyrazit na Karlův most,kde na
zmiňovaném místě stojí jeho nejstarší socha. Ale Karlův most v podstatě
není podmínka, jako patrona vod a lodníků ho najdeme na většině českých mostů
vyzdobených sochami. Všude tam si můžeme připomenout Jana z Pomuka (dnes
Nepomuka), který se připletl do sporu mocných a stal se jeho obětí.
Psáno k výročí Jana Nepomuckého pro Listy Prahy 1: Tam ale nakonec "vyhrál" jiný můj článek o Johánkovi, tak lze přečíst v tomto periodiku:-). Budu ráda.
Jsou to Pětihvězdičková přání v čísle tři na straně čtyři:-). Zde
Nebýt pábitele Václava Hájka z Libočan, nemáme svatého? To, že turisté leští, je ještě snesitelné. V poslední době ale zachvátila Karlův most a okolí mánie visacích zámků a zámečků.
OdpovědětVymazatNo, možná ne. Ti pábitelé dělají moc:-).
OdpovědětVymazatOvšem souhlasím s Vámi, že zámky a zámečky jsou dost děsivé. Někde už je to zakázané pod hrozbou pokuty, u nás se to zatím trpělivě štípe a uklízí. Nezbývá než věřit, že tato mánie pomine a zůstane staré dobré leštění:-)