(Ne) charita

Veřejný prostor bývá čas od času zaplněn lidmi, kteří od vás něco požadují. Nemluvím o žebrácích v centru (někdy i mimo centra), kteří jsou tam navzdory všem vyhláškám permanentně. Mám na mysli jedince, kteří od vás vyžadují charitu formou ataku či vyzvědače, kteří vás nutí uprostřed dne na rušné ulici odpovídat na všelijaké nesmyslné otázky. Ještě před lety jsem z nich bývala poněkud nervózní, protože jsem neuměla odmítnout. S postupujícím věkem jsem se dostala do opačného extrému, odmítám už předem.

Přemýšlela jsem, jestli to trochu nepřeháním, a dospěla k uspokojivému zjištění, že nikoli. Jelikož se za charitu v naší společnosti rozhodně nechá považovat moje povolání, nemusím mít výčitky, že jsem v odpoledním narvaném metru nepřispěla na děti bez domova.

Nasypala jsem do podobných sbírek poměrně dost peněz. Teprve později, když jsem se začala pídit, zda můj obolos skutečně dorazí na místo svého určení, začaly se mi sbírky na ulici jevit poněkud podezřelé.  S mnoha podvodnými aférami, které byly odhaleny, jsem už dávno shledala, že přispívat do sbírky na ulici je věc poněkud nejistá. Od té doby, co se vyzvědačská činnost přesunula i do telefonních hovorů, ochladla i naše ochota využívat k charitě dárcovských sms. Ty se totiž o svůj zisk dělí s chamtivými operátory a tím celou charitu z mého úhlu pohledu devalvují.

Je mnoho způsobů, jak pomáhat potřebným, ale pouliční sbírka k mým favoritům rozhodně nepatří. Skočila jsem už na řadu vyzývavých dotazů, počínaje neutrálním nechcete přispět a konče emočně vydíratelným, máte ráda děti?  Je zajímavé sledovat, jak nepřipravené žadatele zaskočí záporná odpověď?“ Máte ráda děti?“

„ Ne!“

  „Máte ráda přírodu?“

 „ Ne!“

Funguje to docela účinně. Minulý týden jsem v metru zažila hned čtyři podobné příhody.  Zaskočení výběrčí se rychle vrhli na ostatní kolemjdoucí, kteří, jakmile pozitivně přikývli, byli rázem donuceni poskytnout nějakou finanční částku.

Možná pro nějaké lidi vypadám jako nelida. Není to moc příjemný pocit a někdy si i říkám, že bych nějakou sbírku obohatit mohla. Ale přijde další reportáž o tom, kam se ty peníze rozplývají,  a já se zase zatvrdím. Vím, že s vaničkou vylívám i dítě. Nerozlišuji poctivé vyběrače od těch nepoctivých a na ulici prostě charitu nedělám. Nevěřím jí. O těch, kterým pomáhám, snad někdy příště. Ale určitě mě neoslovili na ulici s (ne)zapečetěnou pokladničkou.