„Jak se máš?“
Než stačíte odpovědět, slyšíte: „A já jsem byl (a) o víkendu tam a tam, včera s tím a tím…“
Tak nějak nám kdysi dávno na semináři demonstrovali fakt, že si neumíme naslouchat. Nějak mě to zaujalo, uvízlo to v mé dlouhodobé paměti, když ta krátkodobá už tak nesloužíJ, a čas od času s pobavením sleduji, že za ty roky se v podstatě nic nezlepšilo. Ba naopak, spíš zhoršilo. Najít člověka, který by uměl naslouchat, rovná se umění hledání jehly v kupce sena. Když se statisticky vědomě zaměříte na to, kolik lidí začíná větu v rozhovoru, který dejme tomu považujete naivně za dialog, ustáleným: „a já jsem….,“ je to až mrazivě děsivé. Ano, je absolutní převaha těch, co řeší jen vlastní myšlenky, problémy, zážitky a ty těch ostatních jim jdou jedním uchem tam a druhým ven. Někteří to sice trochu maskují, většinou tím, že na vás při rozhovoru upřeně zírají, aby pak při gradaci vašeho vyprávění, vstoupili do dialogu něčím ve stylu: „…já jsem včera….“
Nu, to by mě čert vzal. Kdysi mi to přišlo líto a stahovala jsem se do sebe. Měla jsem pocit, že moje vyprávění není dostatečně zajímavé, proto neposlouchají. Ale to jsem už dávno překonala. Ani ostatní neříkají denně objevně zajímavé věci, ba jsou i tací, co jednu a tutéž historku se stejným zanícením vykládají pořád dokola. A stejně je vyslechnu. Mám tudíž stejné právo na vyslechnutí, i kdybych vykládala hlouposti. Ovšem jeden si toto právo musí vydobýt. Už to více méně umím, ale zase tím uměním tolik neplýtvám. Video et taceo, zlaté pravidloJ
Většinou na viditelný a verbální projev nesoustředěnosti kladu zpětný dotaz: „A jak to souvisí s tím, co ti vykládám?“
Často se mi dostane bizarní odpovědi: „Nijak, ale já jsem si vzpomněl (a)… Klidně mluv dál, já tě poslouchám!“
Neposlouchá, neb pak by nedocházelo k takovým nesmyslným odskokům. Někdy je to humorné, ale někdy také dost únavné. A když poslouchám já, a to je jedna z mála věcí, o kterých mohu hrdě prohlásit, že je opravdu umím, mám právo i na soustředěnou pozornost z druhé strany. To je přeci prostý zákon akce a reakce. Jenže mám pocit, že ho v poslední době skoro nikdo nezná. Mnozí se zabývají jen svým vlastním přetlakem svých problémů, zážitků či starostí. Proto také náš svět dospěl tam, kde je. Zmizela schopnost naslouchání (a to nikterak nostalgicky neteskním po tzv. černých hodinkách, kdy se místo před televizí lidé sešli spoluJ).
Moje druhá vlastní zbraň, byť trochu don quijotskáJJ je, že neříkám nic. Pak se mi zas dostává výtek, že jsem o tom nikomu neřekla. Prostě blázinec. A přitom stačí málo, jen opravdu pozorné uchoJ. Myslím, že je to i slušnost, vůči ostatním. Ale slušnost se dnes vlastně už ani nenosí, takže moje rozvíjená teorie je asi na nic. Prostě jedním uchem tam a druhým ven ….JJ
Žádné komentáře:
Okomentovat