Frontoví bojovníci

Lidé se sdružují dobrovolně a nedobrovolně, to je stará známá pravda. Vzpomněla jsem si na tento léty ověřený fakt krátce před víkendem, když jsem zatoužila na vlastní oči spatřit Zlatou bulu sicilskou. Vybrala jsem si k návštěvě hned čtvrtek, který byl, alespoň oficiálně, stále ještě pracovní den, tak jsem předpokládala, že většina národa bude v práci. Nebyla, jak jsem zjistila ve večerním zpravodajství. Musela jsem totiž doma čekat na plynaře, který je pro nadcházející zimu pro naši domácnost přeci jen podstatnější, než drahocenná listina, tudíž se výlet kamsi na Prahu 4 ve čtvrtek nekonal. Když jsem pak zjistila, že fronta, tedy nedobrovolné seskupeníJ, se zde tvořila již dvě hodiny před otevřením, podlomila se mi kolena. Představa, že se tam prokousám přeplněnou Prahou a přivítá mě nekonečný had skoro nepohyblivé fronty, nepatří zrovna k těm růžovým. Nejsem totiž frontový bojovník, čímž se zjevně ochuzuji o řadu zážitků, ale lepší už to patrně nebude. Už cirka dva lidé přede mnou mě dokážou lehce znejistět a při více jak pěti odcházím.  Nedostane se tak ke mně řada lístků do divadla, neviděla jsem osobně ani korunovační klenoty a vytoužená bula také padla za oběť mé frontové averzi. 

  Přitom pro ty, co fronty zvládají, je pobyt v nekonečném zástupu jistě velmi přínosný. Pokecají, naváží nové kontakty, pobudou na čerstvém vzduchu, potrénují trpělivost. Na stáže by tam jistě měli chodit třeba workholici. Jistě by je překvapilo, kolik hodin se dá prožít bez práce, jen tak, zbytečným postáváním před zavřenými dveřmi. Pravidelné exkurze v nekonečných frontách by jistě prospěly i výuce asertivity či trpělivosti, ledacos by osvětlily i těm, co se snaží přijít na kloub principu dialogu s neznámými jedinci. Za studium by jistě stála i schopnost účelně využít takto promarněný čas. Po několika marných pokusech vydržet nějakou frontu si troufám tvrdit, že k mnoha dělení lidí (jako optimista – pesimista, sympaťák – nesympaťák, blondýna- inteligence atd.J), patří i dělení na frontové a bez frontové. Zcela jistě patřím k těm druhým, tudíž musím přinášet oběti. Zlatá bula sicilská byla zatím oběť poslední.   Žít bez toho jistě mohu, jako určitou náplast teď louskám Vondruškovu Přemyslovskou epopej, abych si zážitky s bulou užila alespoň zprostředkovaně, ale kapku mě to mrzí. My, co nejsme frontoví bojovníci, máme prostě peška. Určitou naději skýtá, že dožiji-li se dalšího vystavení listiny, mohla bych už, jako chvějící se stařenka, získat nějaké privilegium. Z možné obavy, že v té frontě zemřu, by mě mohli předvést přednostně, ale kdo ví, co bude za padesát let. Teď jsem prostě frontovému ataku podlehla a bulu si musím jen vygůglit. Ještě že tak…J