Musím říct, že někdy se také ocitám v množině těch, co úplně přesně neví, jak reagovat. Je vhodné mluvit o prožité situaci nebo je lepší dělat mrtvého brouka? Mám trochu utěšovat nebo zvolit formu černého humoru?
Nejhorší je, když zvolíte úplně opačnou variantu, než od vás druhá strana očekává. Zmíní se vám o svém problému a vy zvolíte variantu povzbudivou, něco ve stylu, neboj, to bude dobrý. Když se vám dostane zpětné vazby v podobně černého humoru, že dotyčný nic dobrého nečeká, naopak, šije si pohřební rubášek, dá se s tím nějak pracovat a rychle přešaltovat na jeho naladění. Když se ale váš černý humor setká s lítostivým přijetím, přechází se na empatické souznění poněkud hůře. Největším problém pak bývá, že neumíte odhadnout, jak to ta druhá strana má nastavené.
Asi proto vznikly nějaké společenské konvence, vyjadřuje se soucit a víc se o věci nemluví, případně se hromadně slzí. Na nic víc nejsme připravováni. A pak je třeba se to učit, protože ne každý stojí o to, abyste mu jeho, v daný okamžik nepřízeň osudu, připomínali krokodýlími slzami, usouženým obličejem či nevhodnými připomínkami. Co je ovšem vhodné, tak to rozhodně sama nevím. Staré české přísloví sice praví, že sdělená bolest je poloviční bolest, ale mám dojem, že někteří z nás to tak rozhodně nemají. Potřebují se s tím porvat sami a po svém. My je ovšem zase cpeme do těch našich norem a pravidel, což zcela zákonitě vede minimálně k rozladění, ne-li ke konfliktům. A tak nezbývá než doufat,že s určitou dávkou empatie dokážete trefit tu správnou tvář. Protože být slonem v porcelánu v takových citlivých otázkách, jakými bezesporu jsou fatální zdravotní i osobní problémy, je docela prokletí. Ale vzhledem k tomu, že takových slonů je víc než dost, je to skoro jako prokletí současnosti. Co se vymyká konvencím, s tím neumíme pracovat. Nu, jak už říkal Jan Amadeus Komenský…seučít, seučít, seučít…J
Žádné komentáře:
Okomentovat