Simona Monyová

Simona není žena, o které jsem se chystala při pátku psát. Žel, člověk míní a osud mění a tak, po včerejší smršti zpráv o její nečekané tragické smrti, chci napsat pár řádek o této spisovatelce, kterou jsem měla moc ráda. V podstatě jsem ji obdivovala, líbilo se mi, jak to umí s médii, inspirovala mě její pouť po knihovnách, kde pořádala autorská čtení, sledovala jsem její www.stránky. Samozřejmě jsem četla její knihy, skoro všechny, a mám schovaný jeden rozhovor, kde říká, že píše docela slušný big beat. To jako odpověď na kritiku, že neprovozuje vážnou literaturu. A její knihy slušné byly, to v každém případě. Také bych tak chtěla psát:-). A v neposlední řadě jsem ji obdivovala i v tom, jak vyřešila problém s vydáváním knih, což je na psaní (alespoň pro mě) vždycky největší problém. Prostě si vzala vydavatele a vydává je doma:-). Tak jsem to vnímala až do včerejška, a docela jsem zírala, když jsem viděla, co se (zřejmě) skrývá pod pokličkou. A jestli to opravdu udělal její manžel, tak je to hodně smutný příběh:-(. Trochu se mi chce říci, co je to kolem ní za přátele, kteří neuměli pomoci, ale najednou se umí zviditelnit tím, že všechno věděli:-(? Ale nechci kritizovat něco, do čeho nevidím, i když zvláštním se mi to jeví. A je-li to tak, jak média píší, pak ani nerozumím tomu, proč by krásná, emancipovaná a úspěšná žena zůstávala s mužem, který ji týral a znásilňoval? Tady mám nepříjemný pocit, že se někdo chce na její tragédii přiživit, protože jinak je snad povinnost na podobné věci upozornit? Nu, pozdě bycha honit, je mi prostě Simony líto. Hodně moc. I proto, že jsme se osobně potkaly loni na Knižním veletrhu, ona samozřejmě jako hvězda, já ve snaze prosadit svůj druhý literární počin. Jí to ovšem nikterak nebránilo v tom, aby se se mnou bavila naprosto normálně, přátelsky, vstřícně a uvolněně.

I proto mám pocit, že mě její odchod zasáhl víc, než by v případě mediálně známé osobnosti bylo na místě. Bude tady scházet nejen jako autorka a dobrý člověk, ale – a to hlavně- jako matka ještě malého syna. Prostě hodně smutný příběh. Lze tedy bohužel už jen konstatovat,budiž ji země lehká.