Nedokážu to

    Mediální prostor je pořád plný tragické smrti oblíbené spisovatelky Simony Monyové, a ani mně to pořád nejde z hlavy. Nedovedu vstřebat ten rozpor, jak se jevila navenek, a co se dělo za zavřenými dveřmi. Ač disponuji poměrně slušnou dávkou empatie a do mnoha věcí se dovedu vžít, pochopit je a rozumět jim, toto je nad moje chápání. A nejen v souvislosti s paní Simonou, ale obecně. Nedovedu pochopit dospělého člověka, který se nechá týrat. Nechci obecně mluvit jen o ženách, protože v roli oběti se často ocitne i muž, ale jelikož ženy jsou týrané mnohem častěji, ponechám svou úvahu v ženském rodě. Jsem hluboce bytostně přesvědčena, že násilí do vztahu nepatří, a nejsem ochotna a neumím ho tolerovat. Jakmile jednou násilník vztáhne ruku a uhodí, bez milosti opustit. A to nemluvím o své prchlivosti a vznětlivosti, která by jistě vedla k tomu, že bych mu to vrátila, poprali bychom se a situace by se tím jen zkomplikovala- ne-li zdramatizovalaJ. Ale to odbočuji. Chci jen říct, že nerozumím tomu, když dospělá a svéprávná žena trpí ponižování, ubližování ba dokonce týrání v jakési naději, že se to snad někdy zlepší. Nezlepší, o tom přece byly napsány stohy knihy, násilník zůstane násilníkem, a i když slibuje hory doly, zase se to zopakuje. Řada psychologů se v souvislosti s vraždou paní Monyové k dané problematice vyjadřuje a vynořují se statistiky, které tvrdí, že podobných žen je mezi námi víc, než by si jeden myslel.

 A když už, tak já bych třeba řekla, že musí jít o ženu, která je na muži absolutně závislá, jako na živiteli a ubytovateli, ale to třeba paní Monyová rozhodně nebyla. A i kdyby byla, vždycky se dá odejít (i když odejít by měl on), začít jinde, jinak, a hlavně bez něho, protože žít s násilníkem je jedna velká deprese. A pokud jsou u toho ještě děti, které navíc mohu vidět, co se mezi rodiči děje, měla by odejít hned, rychle a co nejdál. Přesto ty ženy neodcházejí, a to mi rozum nebere. Vím, že je těžké někomu radit a zasahovat do cizích vztahů, proto se asi ani nelze zlobit na přátele, když nezasáhnou, ač – a znovu se vracím ke spisovatelce - jestli to věděli, je smutné, že nepomohli. Ale rozhodnutí je stejně na ženě jako takové, nelze si přeci nechat líbit, aby mě někdo týral a ponižoval,ale rozhodnutí o ukončení martýria musí udělat ona sama.
   Stejně jako nelze brát na lehkou váhu, když se někdo odhodlá a podobný příběh někomu svěří. Společnost zjevně má tendenci řadit podobné zpovědi do kategorie hysterických nadsázek, ale lépe se pětkrát splést než jednou nezasáhnout a nechat někoho ubodat, myslím si já. A snažím se pochopit, proč to tak je. Proč je mezi námi tolik mužů tyranů - že bychom si je špatně vychovali? Nebo jim chybí ten pravěký archetyp lovce mamutů a živitele tlupy? (Smutnou pravdou je, že jejich chování je takové pravěké).

 Proč je mezi námi tolik žen, které si to nechají líbit v době, kdy emancipace už není sprosté slovo, existují organizace, které ženám pomohou, a žít se dá i bez manžela (bez tyrana dokonce lépe a radostnějiJ)?

  Co si asi odnese do života dítě, které je svědkem toho, jak táta mlátí mámu? Chlapec to bude dělat také a děvče si stejně tak nechá všechno líbit, protože to je norma, kterou znají z domova.

 A tak nakonec nevím, jestli to vůbec dokážu pochopit, je to asi nad moje síly jak rozumové tak empatické. To prostě nedokážu....

P.S. To je text jedné z písní Simony Monyové. Asi to vystihla přesně

Když tvá dlaň mě něžně laská

Uvěřím i slovu láska

Jenže pak se sevře v pěst, …..a vztekem necháváš se vést.

Na kolenou přísaháš

Že tě všechno všechno mrzí

A potom zas a strašně brzy pouštíš uzdu zlosti

Lámeš srdce, lámeš kosti

R: Jsi můj vrah i kladný rytíř

Jsi to, jak se právě cítíš

Jsi má voda i má žízeň, občas štěstí, často trýzeň

Když opouštíš, a s prosíkem se vracíš

Kousek po kousku mě ztrácíš

Tvoje náruč to je přístav

Kde je málo pro mě místa

Na kolenou přísaháš

Že tě všechno všechno mrzí

A potom zas a strašně brzy pouštíš uzdu zlosti

Lámeš srdce, lámeš kosti

R. Jsi můj vrah i kladný rytíř

Jsi to, jak se právě cítíš….