Rostou

Já snad byla na houbách, napadá mě s úžasem při pohledu na hromadu hub, které se přemístily z lesního porostu do naší kuchyně díky mně. Údiv je na místě, protože já, ač houby miluji ve všech jejich podobách a chutích, houby nesbírám. Jednak jsem líná a sběr veškerých lesních plodů mě odjakživa nechává chladnou. Jít na borůvky by mě třeba nenapadlo ani za trest, a s houbami to mám podobně. Dále na ně nevidím a houba většinou musí být opatřená ručičkami a křičet: „tady jsem, seber mě,“ abych ji vůbec zaregistrovala. A v neposlední řadě mě nikdy neoslovilo ani relaxační bezcílné bloumání lesem, to máme my, kavárenští povaleči, nějak geneticky zakódovánoJ. Ovšem díky Zachariášovi a letním toulkám po vlastech českých se někdy do lesa dostanu i proti své vůli. Houby tedy opravdu musí růst, protože jsem jich objevila řadu při cestě, nikoliv hluboko v lese, nešli jsme cíleně sbírat. Když jsem je objevila i já, se svými dioptriemi, jde zjevně o přírodní anomálii a velkou nadúrodu. Naštěstí jsem na vycházku se psem vybavena velkým množstvím igelitových sáčků, které zcela nečekaně posloužily k jinému účelu, než za jakým je nosím v kapse. Dokonce i hřiby pravé jsem přinesla domů. Tam mě sice nejdříve podezřívali, že jsem je zakoupila někde u cesty, jak to běžně činívám s borůvkami, ale nakonec mi uvěřili, a houbová polévka k večeři byla hmatatelným důkazem mého nově objeveného houbařského nadání. I na sušení zbyloJ. Mohu tedy s čistým svědomím konstatovat, že letos opravdu rostou.