Na cestách

Moje řidičské umění bývá doma velmi častým terčem laciných i méně laciných fórků. A ač jezdím ráda, velmi často se mi přihodí věci, které lze s určitou nadsázkou nazvat neobvyklé. Přesnější označení by asi bylo vůči mně značně nelichotivéJ.  Někdy ovšem žasnu sama, co všechno dokážu na silnici zažít. Jako nedávno, když jsem, na naštěstí celkem opuštěné okresce, narazila na cestáře. V jakémsi supermoderním obrovském voze tam upravovali stromoví kolem rozbité cesty. Viděla jsem je zdálky, ve voze předpisově nosím brýleJ. Zastavila jsem a čekala, až mi umožní projet. V tom se kolos pohnul a mířil směrem ke mně, přičemž v témže okamžiku jsem zjistila, že za volantem není žádný řidičL. Asi proto, že jsem blondýna, moje dedukce byla taková, že se stroj uvolnil a neopatrnému řidiči, který vykukoval zpoza monstra, prostě ujel. Tudíž jsem hbitě zařadila zpátečku a jala se mezi výmoly couvat do bezpečí.  Obří auto zastavilo a muž pořád vykukoval zpoza druhé strany, již ovšem poněkud udiveně.  Opatrně jsem se tedy přiblížila zpátky a cestářský vůz se znovu rozjel bez řidiče v kabině.  Znovu tedy zběsile couvám a cítím se trochu jako v béčkovém hororu Auto s Jamesem Brolinem. Jen ten Brolin chybíJ. Ale i blondýně se rozbřeskne, když si povšimne jakési přídavné kabiny, kde sedí další cestář, který zjevně monstrum řídí a dost se diví, co tedy vlastně chci, zda ho objet či couvat kamsi do nenávratna. Tak jsem se odvážně jala obří vůz objíždět, k čemuž mi napomáhal onen vykukující chlapík z druhé strany, který mi lopatou naznačoval, kudy mám jet. Tudíž jsem to úspěšně zvládla, oba muži mi rozpačitě pokynuli, s podobným objížděním se zřejmě ještě nesetkali, a já mohla pokračovat ve své jízdě po venkovských okreskách stylem pana doktora z Vesničky mé střediskovéJ. Další cestáři mi naštěstí do cesty nevstoupili, ovšem moje setkání s nimi rozšířilo seznam vtípků na moje působení za volantemJ.