Na co se těšíte?

Jedna moje optimisticky založená kamarádka mě čas od času překvapí spontánní otázkou:

„A na co se těšíš?“

Když se mě zeptala poprvé, docela mě zaskočila. Nějak jsem se odnaučila se těšit, navíc, trochu pesimista, vlastně nevím na co? K tomu pověra, že na co se těšíš, to se nestane, tak je lépe netěšit se na nic. Maximálně tak na pátek, na víkend, na oběd, možná na nějaký výlet…?

Otázka mě přinutila přemýšlet. Je vůbec něco, na co se těším? Lze to zverbalizovat? Nezakřikne se to?

A ono se překvapivě vždycky něco k těšení se našlo. A nebyla to jen letní dovolená či Vánoce. Objevilo se tolik věcí, na které se lze těšit každý den, které zpestřují život a o kterých lze bez obav říci, že se na ně těšíme….

Leden je v tomto směru takový logický vyzyvatel. Může se právem prvního ptát, na co se těšíme v novém roce. Co čekáme a čím se naopak chceme nechat překvapit?

 Každý z nás to má samozřejmě jinak, těšíme se každý na něco jiného. Jde jen

o to si to připustit. Popřemýšlet o tom, na co se těšíme. Být konkrétní a třeba to

i pojmenovat.

Těšíme se na různá setkání, na procházky a výlety, na cestování. Na dobrou kávu, novu knihu, nová přátelství či neobvyklé schůzky. Těšit se lze na konkrétní věci, ale i na docela obyčejné pocity. Na mrazivá rána či první jarní slunce. Na dlouhé letní večery či podzimní barevná odpoledne. Vůni letního moře či adventních svíček.

 Nechci vytvářet nějaký playlist, kde bude seznam bodů k těšení na příští rok,  které si budeme odškrtávat. Těšení je spontánní a individuální. Podstatné je, aby bylo. Navzdory všemu. Třeba i tomu, že někdy nám není úplně do zpěvu a zdá se, že vlastně není se na co těšit.

Když si ale položíte onu sugestivní otázku, kterou mě naučila jedna optimistka, tak vždycky něco najdete.  Tak se nyní, na počátku ledna, začněme těšit na zážitky nového roku. Určitě jich bude tolik, že závěrečná rekapitulace bude podobná bohaté žni. Těším se na ni.

A neodpustím si na závěr:

„A na co se tedy těšíte Vy?“