Konopišťský rybník je docela veliký, takže procházka kolem je opravdu procházka.
S pěkným výhledem na zámek.
Vždycky musíme zajít k pomníku Franze a Žofie. Pravda, on není v mých očích ten, koho bychom měli litovat. Ta jeho lovecká vášeň, nebo spíš paranoia, když bez rozmyslu vraždil vše, co mu na oči přišlo, ta mi nikdy nebyla sympatická. A trofeje v zámku to je potvrzují. Tolik zbytečně ulovených zvířat...
K Žofii, jeho ženě, cítím větší respekt. Vydržela po jeho boku dobré i zlé, respektive řekla bych spíš to zlé. Musela snášet ústrky, ponižování. Nastěhovali se mimo centrum dění, byla vlastně pořád sama doma. A když ji Ferdinand konečně vzal někam na výlet, tak to bylo do Sarajeva, kde oba zemřeli.
Vlastně tam zemřeli tři, ona byla v době atentátu těhotná.
A na Konopišti zůstaly jejich osiřelé děti, které sice přežily první válku, ale první republika se k nim zachovala tak hnusně, že to s jejím adorovaným obrazem opravdu nejde moc dohromady.
U pomníku se tedy vždycky zastavíme.
Jsme tady v podvečer, už se stmívá. Konopiště v zimě nefunguje, za okny zámku je tma. Vždycky mě napadá, jak je všechno relativní. Cca před sto dvaceti lety by se v zámku svítilo, v podzámčí by byl čilý ruch, bydleli zde lidé, co na zámku pracovali. Podle vzpomínek pamětníků jich tu pracovalo poměrně dost, byl to dobrý job, pracovat tady pro vrchnost. Ovšem ani oni na Františka Ferdinanda nevzpomínají s láskou. Lepší bylo nejvyššího šéfa nepotkat, pak se tu pracovalo celkem dobře. Tak jako tak, žilo to tu.
A pak uteče trochu času / co je to sto dvacet let v historii/ a všechno je jinak.
Temná okna zámku, který je ve státní správě, a užívá si zimní spánek. Po šlechtě a jejích poddaných ani stopy.
Není to nostalgie, jen takové konstatování:-). Nyní je tu klid, jen pár pejskařů a podvečerních běžců.
A dobrá "panoramata:-)"
Žádné komentáře:
Okomentovat