Psychopatů je kolem nás asi víc, než si normálně myslíme. Ostatně, koho téma zajímá, určitě zná Radkina Honzáka, který se jim věnuje celoživotně a napsal o nich řadu knih.
Jak třeba poznat psychopata?
Nechci tudíž rozebírat jejich klasifikaci, diagnózy či hádat, kdo z mého okolí se k nim řadí...?
Krátce zamyslet se chci nad těmi zápornými typy psychopatů, těch, kteří jsou společnosti nebezpeční a je třeba se jich bát. Nelze se jim vyhnout, žijí mezi námi. A čas od času se zaktivizují a udělají něco šíleného, co zasáhne nejen jejich okolí, ale většinou celou společnost.
Poté se vždycky rozeběhne zuřivá diskuse nad tím, kdo za to může, co se zanedbalo, přehlédlo či neudělalo....
Média mají žně. Není dne, aby se tragická situace nějakým způsobem nerozebírala. A když se situace zklidní, napjatě se čeká na další sousto do nenasytné mediální skandální tlamy.
V mezičase si pak média nenápadně přihřívají polívčičku. Nevím, zda vědomě či jen reagují na poptávku, ale jsem docela v šoku, o kom se dnes točí filmy či dokumenty, co se předhazuje lidem, mezi kterými se pak objevují ti, co se snadno aktivizují. Protože pak jednou budou slavní.
Už když běžel velkofilm o Kajínkovi měla jsem s tím problém. Dohledala jsem si ho na svém blogu, psala jsem o tom v roce 2010.
Názor mám pořád stejný.
Ve veřejném prostoru se za tu dobu nic nezměnilo. Naopak, řekla bych, že je to ještě horší, takových filmů je mnohem víc. Proč se točí filmy o takových lidech?
Přibyly ty kmotrovské filmy o Krejčířovi, o Mrázkovi a už to jelo.
Nyní na mě ze všech stran útočí bilboardy se jménem vraha Hojera, chystá se film
o vraždících monstrech Stodolových, dokonce i ve veřejnoprávním rádiu narazím na pořad o historie zločinu.
A to je asi jen špička ledovce, protože kdybych přihodila neustále vznikající krvavé detektivky, různé kriminálky odněkud, tak vlastně ze zločinu nevyjdeme.
Pozitivní vzory prostě netáhnou. Ve veřejném prostoru je lze hledat v pravé poledne s lucernou. Filmy se o nich (většinou) netočí.
A pak se nelze divit, že takových Hojerů. Kajínků či manželů Stodolových tady máme víc, než by se nám líbilo. Sami si je radikalizujeme.
Určitě netvrdím, že by filmy o nějakých dobrých hrdinech měly být spasitelné. Stejně jako si nemyslím, že natočení takového jednoho filmu může úplně za všechno.
O tom to není.
Je mi vlastně jedno, jaké se točí filmy. Spíš přemýšlím o tom, koho v té naší současné společnosti oslavujeme? Koho glorifikujeme? Kdo nám stojí za velkou investici do propagace ( filmové, knižní, rozhlasové, internetové)..? Vrazí třeba někdo takové peníze jako do série o Hojerovi do zdravotnictví? Do výzkumu? Nebo snad dokonce do školství?
A pokud takoví jsou ( a jsou, to vím), pak ví se to? Sdělují to média světu stejně intenzivně a invazivně jako rozbor střelby na fakultě?
Trh logicky vytváří poptávka. Pokud jako společnost ale poptáváme takové hrdiny, pak se nemůžeme divit, že ti další, dosud skrytí mediálnímu zájmu, se snadněji aktivizují.
Takže vlastně nevím, kde hledat - úplně nechci napsat chybu, spíš asi anomálii?
Asi v nás samotných, logicky. Ve výchově, v hodnotách, jaké uznáváme. Čeho si ceníme a čemu dáváme prostor, čas, empatii a peníze.
Je to spíše otázka pro jednotlivce, víc řečnická než aby čekala nějakou pregnantní odpověď.
A kdybych se obloukem vrátila k těm filmům a televizním sériím, tak moje osobní odpověď je, že na to nekoukám. Nechci to podporovat.
Ale vím, že to je a i to stačí, docela mě to vytáčí - že se to točí. Ale to je bohužel asi tak jediné, co krom nesledování s tím mohu dělat:-).
A ještě tak věřit, že psychopati, kteří jsou všude kolem nás, se nám nějakým zázračným způsobem vyhnou...
Žádné komentáře:
Okomentovat