Sebepožírači

 Příroda nabízí několik druhů, které požírají sami sebe. Nejznámější je patrně kudlanka nábožná, ale určitě by se našlo několik dalších zvířecích příkladů. Požírání svého vlastního druhu se většinou označuje jako kanibalismus a v určité části lidské civilizace je nejen nepřijatelné, ale i zakázané.

Leč, dobře víme, neznamená, že nepřijatelné či nepochopitelné věci se nedějí.

Nejde vždy o ryzí kanibalismus, často se setkáváme s pojmem střelba do vlastních řad. Soudruzi pak mívali i hon na vnitřního nepřítele.

Takovým nechvalně slavným třídním nepřítelem se stal Rudolf Slánský. Od jeho oběšení uplyne letos v prosinci sedmdesát let. 3. prosince 1952 byl popraven na Pankráci.

Čím se tedy tento „karlínský kluk“, zapálený komunista, strůjce předchozích monstrprocesů, nakonec znelíbil, že skončil v jámě, kterou aktivně pomáhal kopat?

V podstatě ničím konkrétním, byl prostě „vylosován“ v honbě za vnitřním nepřítelem. On si spravedlivý trest, asi i ten nejvyšší, podle mého, zasloužil.

Paradoxní ale je, že za to, co vykonal, odsouzen nebyl.

Tudíž je odsouzen vlastně nespravedlivě, v rozsudku není nic o jeho aktivitách, které odsouzeníhodné bezesporu jsou. Podílel se na vytváření komunistického teroru, likvidaci politických odpůrců, utváření absolutní komunistické moci. To bylo v době, kdy byl na výsluní. Pak přišel pád. Ne snad, že by on sám prozřel a pochopil, že rudá cesta nikam nevede. Naopak, v to asi věřil ještě chvíli po zatčení. Ale zhasla jeho šťastná hvězda a on se stal obětním beránkem.

 Je to prostě jen další monstrproces, ve kterém tentokrát soudruzi zavraždí jiného soudruha, aby se zavděčili soudruhům z Moskvy. Takový stranický kanibalismus.

  Rudolf Slánský, druhý nejvyšší muž ve státě, kamarád Gottwalda, asi nevěřil, že se ocitl na druhé straně barikády.

 „To musí být omyl, chyba. Chci za Klémou…“, mohl se zpočátku snažit vést debatu. Marně.

Když pochopil, musel vědět, že není úniku. Sám podobné procesy dřív připravoval, znal jejich mechanismy. Však se také v cele pokusil o sebevraždu, cítil to jako lepší variantu než to, co ho čeká. Nepovedlo se mu to.

Tak musel nastoupit do procesu.

Mučili ho, zlomili ho. Výpovědi o tom, jak se rozhodl zradit socialistické zřízení, se naučil zpaměti a rozhlas je vysílal do éteru. Další zrádce. A soudruzi tím ukazují, že se nebojí zasáhnout i mezi svými, jde jim přeci o blaho lidu!

Roli hrál i Slánského židovský původ, Stalin byl v té době posedlý antisemitismem a českoslovenští soudruzi rádi předhodí svého obětního beránka.

 Když ovšem sledujete proces a jste neznalí souvislostí, klidně by vám soudruha Slánského bylo líto. Zejména při výkonu prokurátora Urválka, jehož fanatismus budí strach i přes propast času a nekvalitní nahrávku. Zrůdnost tohoto představitele soudní moci jen dokresluje atmosféru tehdejší doby.

Slánský neměl šanci.

Ani na osvobození, ale ani na spravedlivý soud. Takže ho řadíme mezi dobové vykonstruované procesy.

Přitom jde víc o ukázku jakéhosi politického kanibalismu, tedy jak zní v dokuseriálu České století, když soudruzi vraždí soudruha.

Rudolf Slánský zemřel ve věku 51 let, obviněn byl z velezrady a špionáže, tedy skutků, o kterých on jako vysoce postavený privilegovaný soudruh určitě ani nepřemýšlel, natož aby je aktivně provozoval.

Byl oběšen, zpopelněn a jeho popel zmizel kdesi rozprášený na jakési silnici. Aby se jeho hrob nestal kultovním místem.

Během let byl několikrát rehabilitován, což nic nemění na faktu, že do svého zatčení se na vytváření režimu aktivně podílel. Aby se sám stal jeho obětí, což lze vlastně chápat jako klasickou moudrost českých pořekadel. A nejen že, kdo jinému jámu kopá, ale kupříkladu i méně frekventované, že s čím kdo zachází,  tím také schází…