Někdy s úžasem detekuji pocity cestování v čase. Takový dojem, že se opravdu v něčem vracíme zpět.
Objevují se kupříkladu fronty na nedostatkové zboží. Ty se tedy snažím ignorovat, fronty z hloubi duše nesnáším, leč někdy se stane, že mě znovu po čase život ve frontě stát donutí. Krok zpět. Já to tak alespoň vnímám.
Není mnohé zboží. S tím umím žít, ale překvapená jsem. Stále častěji se stává, že není nějaká věc, není určitá velikost oblečení, číslo bot, v zimně nejsou zimní boty a v létě zase plavky, prostě často nelze něco sehnat. Jako kdysi, před revolucí. Bují známosti, podpultovky, shánění ...A oklikou se tak vlastně vracím zpátky k bodu fronta. Krok zpět.
Nejsou léky. To tedy vnímám jako výrazně větší problém. Nejsou léky ani pro děti. Nebo možná hlavně pro děti. Výpadek už je dlouhodobý, ale teď, v době respiračních chorob a drsných mrazů, je to asi víc viditelné a citelné. Není kupříkladu nurofen, léky na teplotu, čípky pro děti... To už není krok zpět, ale pořádný skok zpátky.
V rádiu jsem slyšela odůvodnění z míst nejvyšších, že jde o systémovou chybu, která je dlouhodobá a pro celou Evropu. Tím se to mělo vysvětlit....
Asi to tak je, samozřejmě. Ale je to takové vágní vysvětlení, bezmoc. Ono také s faktem, že jsme všechny továrny z Evropy přesunuli do Asie, doma si s velkou pompou budujeme montovny na auta, ale žádné továrny zde už skoro nemáme, soběstačnost veškerá žádná, asi nic moc nenaděláme. A tak jsme bez léků, krom jiného.
Není lékařská péče. Tedy, ne že by nebyla vůbec, to zas ne. Ale čekací lhůty na cokoliv jsou šílené, pobyt na lůžku minimalizován, o vztahu k pacientům ( někde) ani nemluvím. Nevím, jestli je to krok zpět či úplný návrat do minulosti, minimálně v empatii a komunikaci. Replika z Vesničky : jeď do Pelhřimova, ať víš, do čeho jdeš," je takovým klasickým obrazem toho, jak s vámi většinou doktoři mluví.
A tak bych mohla pokračovat. Ale to bude až další díl, čili pokračování příště. Třeba putování klikatou cestou zpět ve školství...
Žádné komentáře:
Okomentovat