Často se v debatách o školství mluví o tom, že je třeba připravovat děti pro život. Nebo dál, pro život v jednadvacátém století. Že oni jednou budou vykonávat profese, které dosud ani neexistují. A my je na ně nepřipravujeme, protože se stále chystáme na minulou válku… Něco na tom je, s tím musím souhlasit.
Ale faktem je, že je moc nepřipravujeme ani na dobu, kterou
máme na dohled. Moc jim umetáme cestičku, zdá se mi. Učíme je, že mají svá
práva. To je samozřejmě v pořádku.
Mají.
Jen se zapomíná na tu
druhou stranu věci. Že mají také povinnosti, že se něco musí, že mají nějakou
odpovědnost. Je hezké být pořád pozitivní, za všechno je chválit. Když ale
posléze narazí na pracovní svět, nejsou připraveni.
Jdeme ode zdi ke zdi.
Pamatuji na dobu své docházky, kdy mít v kupříkladu v sedmé
třídě nabarvené vlasy znamenalo mít problém ve škole. Dnes by měla problém učitelka, kdyby na něco
takového upozornila. Je každého právo,
co si udělá s vlasy. Jaké si nechá udělat tetování. V čem chodí
oblečený…
Jistě, s tím vůbec nepolemizuji. Poukazuji ale na to, že
nejsou hranice. Jde to tak daleko, že studenti přijdou k maturitě v otrhaných
džínách. Já bych je ke zkoušce nepřipustila, leč narážím. Je jejich právo být oblečen podle svého.
Ostatně, to nemusím ani do škol, třeba oblečení v Národním
divadle či Státní opeře je často podle podobného mustru. Jsme rádi, že vůbec přijdou, nebudeme ještě vyžadovat nějaký dress code, zní v debatách poměrně unisono.
Měla jsem nedávno ve škole na besedě personalisty. Nebudu sdělovat
odkud, abych dodržela GDPR, které se sice dodržuje hlavně podle toho, jak se to
kdy hodí, ale na to nechci spoléhat. Tak tedy personalisté z jednoho prestižního
pracoviště dětem vysvětlili, jak se postupuje při pracovním pohovoru, co je
motivační dopis, jaké jsou povinnosti jejich zaměstnanců. A dodali, že mají své
vnitřní podmínky, takže s divokou barvou vlasů ani s viditelným tetováním
vás prostě nepřijmou.
A tady nastal první kámen úrazu. Děti s tím zásadně
nesouhlasily. Nechápaly to. Je přeci moje právo mít tetování. Mít barevné vlasy
a chodit v čem chci?
„To ano,“ souhlasili personalisté, „ale nebudete pak pracovat
u nás.“
„To je ale diskriminace!“
„Ne, není, to jsou naše pravidla a naše právo!“
„Ale my přeci máme právo… „
A tak to pokračovalo poměrně dlouho.
„…Přeci, když jsem dobrý, tak mě musíte vzít i potetovanýho…?“
„Ne, nemusíme.!“
Nakonec se všichni
nějak domluvili, děti ale odcházely s očima navrch hlavy a mě napadlo, že
na frázi, že nepřipravujeme děti pro
život, je víc pravdy, než by se nám líbilo.
Kupříkladu věčný problém s plnoletými studenty. Už jsou
dospělí. Rodiče jim neomlouvají absenci. Oni totiž už mají svá práva.
A tak je necháváme, ať si vše omlouvají sami.
Když bych chtěla mít podobná práva jako zaměstnanec,
neexistuje. Všude v zaměstnání musíte k lékaři, když nejdete do
práce. Nestačí sdělit, že se mi nechtělo, bylo mi špatně nebo jsem měl jiné
aktivity. To v práci nikoho nezajímá, ve škole s tím ale vystačíte.
Protože jsou to děti a mají svá práva…
Takže pro běžný život je opravdu moc nepřipravujeme. Pravda,
nemusí to tak být všude, ale většinový jev to jistě bude.
Aby bylo jasné, nelobuji za nějaké drsné školství, to určitě
ne. Spíš za to, aby nedocházelo ke kontraproduktivní glorifikaci, odstraňování
překážek…
Aby se stejný důraz kladl na práva, ale i na povinnosti a
zodpovědnost.
A to není zrovna malý požadavek na naše školství.
Žádné komentáře:
Okomentovat