„Musíš jim ukázat různé cesty,“
říkávala moje první paní ředitelka, když jsem si zoufala z protočených očí osmáků v Národní galerii. Ani v jiných galeriích či výtvarných dílnách (tak se tehdy říkalo workshopům) to nebylo lepší. Zdálo se, že je to nebavilo.
Pak přišly do školství jiné módní trendy, hodně populární se stala finanční gramotnost. Snad v zárodku s ušlechtilou myšlenkou, aby děti uměly hospodařit a v dospělosti se nestávaly obětí podvodníků či tzv. šmejdů.
Při výkladu o hypotékách, dluhových pastech či penzijním
připojištění se osmáci tvářili jako ti před nimi před obrazy Gustava Klimta.
Dnes je zase trendy informatika, tak uvidíme, jaký přinese efekt do budoucna.
Já chci zůstat u
komparace finanční gramotnosti a umění, tedy věcí dost nesrovnatelných, takže
jde spíš o jakousi symboliku, přemítáním nad tím, co může být ve škole přínosem
a co ne. Jakou tu cestu zvolit?
Moji snahu o kulturní
osvětu studentů postavil do jiného světla student, jeden z těch, co kdysi
protáčeli oči, když mě, pár let po maturitě, náhodně potkal a nadšeně mi vykládal, jak dokázal okouzlit svou novou
slečnu svými znalostmi obrazů a výtvarníků.
„Děkuji vám, já sám bych
tehdy do galerie nešel ani za nic. Teď jsem za to strašně rád…“
S úsměvem se
rozloučil a upaloval za svou láskou.
Potěšil mě, o tom žádná. A zároveň přispěl svou troškou do mlýna v debatě o tom, co je ve škole důležité a inspirativní.
Nutno podotknout, že jde o debatu domácí, nikoli na úrovni novinářské či dokonce ministerské. Prostě takové nedělní zamyšlení.
Já razím zásadu, že děti mají nahlédnout do oblastí, které jim v dospělosti mnohdy mohou zůstat utajené. Třeba právě galerie či divadlo, vždyť kolik dospělých chodí do galerie a rozezná Mánesa od Schikanedera? Pokud to není jejich záliba či koníček, nebyli k tomu vedeni v rodině, život je k tomu nedonutí.
K finančnímu vzdělávání je naopak život nějak dotlačí, musí se zajímat o hypotéku či vytvoření účtu.
A časem i o to penzijní připojištění, které je tedy
v patnácti naprosté sci-fi, tak naprosté, že si ho ani nedovedou
představit.
Pravda, mohlo by to
dopadnout stejně jako s tím uměním, že v podvědomí cosi zůstane a až
přijde čas, tak se to zaktivizuje. Ale bod pro moji argumentaci je právě v tom,
že do té galerie vás život nedotlačí, zatímco do banky zcela určitě.
Nepamatuji se úplně
přesně, kdy jsem o těchto dvou školních cestách začala víc uvažovat. Myslím, že
právě v okamžiku inspirativního setkání s bývalým studentem. Výsledku
jsem se nedobrala. Snad jen k tomu poznání, že pravdu vlastně už měla kdysi paní ředitelka, je třeba ukazovat jim
různé cesty.
V současnosti je
sice plno školských systémů, ale cesta je taková klikatá, neřku-li až
chaotická. Chybí ji přehledné turistické značky.
Popravdě řečeno, snadno
se v tom systému zabloudí. Docela dost sází na virtuální navigaci. Zvlášť
v současnosti, kdy se intenzivně digitalizuje. Všeobecně se totiž jaksi
samozřejmě předpokládá, že budoucnost bude hodně online. A málokdo se umí
zastavit, protože videa na tik toku trvají maximálně minutu a frnk, jede se
dál. Kdo by pak celé hodiny bloudil galerií, postával před obrazy a vstřebával
jejich krásu?
Ne všichni to tak mají, samozřejmě. Jsou naštěstí ještě dinosauří potomci, kteří to mají jinak. Když se mohou odpojit od sítě, učiní tak s radostí. Za určitých okolností i využívají pomalá média, jako jsou sešity, knihy či zmiňované obrazy. Cítí je, jako důležité. A zkoušejí ty různé cesty. Jsou to ale osamělí turisté, půlnoční běžci....
Těch, co zběsilou rychlostí bloudí školním světem s pomocí virtuální navigace, je zjevně mnohem víc.
A prostory Národní
galerie jsou většinu dne poloprázdné....
Žádné komentáře:
Okomentovat