Kam dál?

  Diskuse o směrování školství se vede od doby, co mi paměť sahá. A to nejen ta pracovní, už jako dítě jsem zažívala chvíle, kdy se měnily osnovy, debatovalo o nových směrech a začínalo se pracovat kupříkladu s množinami, což (jako všechny změny) vyvolávalo nářek o nevzdělanosti další generace. Jako by se všichni, kdo prošli nějakou formou vzdělávání, pasovali na ty vzdělanější. Chvíli se tou představou kochají, poté přijdou s vizí, že právě oni vědí, co je pro nastupující generaci a pustí se do reforem. Často přestávají zohledňovat dětské potřeby, ale realizují svoje ambice na poli vzdělávání. Další krok je většinou vymezení, ti, co chtějí radikální reformu nemají rádi ty, co jsou mírnější nebo dokonce nechtějí reformu žádnou. Pak se do toho vloží státní prvek, kdy si některý z kolujících ministrů hodlá vysloužit zápis do historie a reformu (jedno v jaké podobě) prosadí silou moci. O tom by mohli vyprávět aktivní účastníci (či letití čekatelé) státních maturit, státních příjímacích zkoušek, inkluze, digitalizace či alternativních metod vzdělávání. Prostě padni komu padni. V úvahu je třeba také vzít napětí mezi jednotlivými typy škol, kdy základky sočí na osmiletá gymnázia, státní školy na ty waldorfské a naopak, vysoké pohrdavě hodnotí úroveň těch středních a ty zase dští síru na základky, je to prostě takový začarovaný kruh. Co učit, aby to mělo smysl pro děti jednadvacátého století, ale v podstatě nikdo neví. Někteří zavrhují veškeré klasické předměty, včetně jazyků. Prý máme google překladač a wikipedii. Jiní sází na zájem dětí někteří na počítače, další na průbojnost. Všechno jsou to hezké vize, snad vyjma toho google překladače, to je podle mě dost velký scio úlet, ale třeba to tak vidím jenom já. Ale kam dál se pořád řeší. Myslím tím ve veřejném prostoru, kde je školství vděčným námětem debat, protože každý si myslí, že mu rozumí. Jaderná fyzika, kupříkladu, je těchto emočních myšlenkových výlevů zcela jistě ušetřena. Přičemž si myslím, že pokud zůstane zachována svatá trojice, za kterou považuji citlivý, leč důsledný přístup k dětem, budování vztahu a respektu k okolí a k sobě a podpora různorodých schopností a zájmů, pak může být školní docházka docela příjemná záležitost a směr našeho školství naprosto jasný- vychovat flexibilní a šikovné lidi, schopné postarat se o sebe, svou rodinu, kteří nežijí podle hesla: po nás potopa. To je, podle mě, dobrý směr a jasná vize?