První pomoc

 

 Už ve svém názvu deklaruje, o čem to je. Rychle a okamžitě pomoci. Pokud vás skolí infarkt či nějaká jiná trauma příhoda, většinou se vám té první pomoci dostane. O covidu ani nemluvě, tam stačí jen omikropodezření a již máte sanitku s plnou parádou. Ale i jiné choroby či onemocnění vyžadují první pomoc. I ta psychická. Ovšem na ta se v tomto smyslu vůbec nedostává. Na dětského psychologa se čeká v průměru půl roku, když máte kliku. První pomoc za půl roku je už  podstaty věci oxymóron. Přesto to tak v současnosti funguje. Paradoxní na tom je, že se o tom ví, ale nic se s tím neděje. Stejně jako s dalším paradoxem, do covidové izolace děti nelítostně uvrhnul stát, samozřejmě za aktivní pomoci všech přisluhovačů, kteří nabyli dojmu, že jedině rouška a izolace zachrání svět a děti, na kterých nám přeci jako společnosti záleží. A nyní, když si děti nesou psychické následky covidu, jim nabízíme první pomoc za půl roku. V lepším případě. O psychiatrické pomoci ani nemluvím, tam je to asi nemlich stejný.

Vzhledem k tomu, že terapie ani jako první pomoc nebývá většinou zdarma, ba naopak, hodinové taxy jsou velmi tučné, je to prapodivné, že nabídka je tak omezená. Dostat se k nějakému terapeutovi, který tedy není tím typem, že si přečet dvě knihy a otevřel si ordinaci, není vůbec jednoduché. A oni se s vámi nijak nemažou, tady hraje roli byznys a teprve někdy možná za zavřenými dveřmi nějaká péče za luxusní taxu. Prostě nebereme.

A nenabízíte nějakou formu první pomoci?

Buď neodpoví vůbec, nebo právě ona magická formulka,

„zeptejte se za půl roku.“

Nu, čekat půl roku se svými psychickými traumaty na první pomoc je opravdu dokonalý protimluv. Jedno, zda v ordinaci pro děti či pro dospělé. Psychická péče toto v současnosti nabízí. Sice to vyznívá jako kritika, ale osobně to cítím spíš jako bezradnost. Nebo možná otázku, co s tím?

Je to tak, že ti opravdu kvalitní jsou vyprodaní? Neberou jen tak někoho?

To mě napadá v okamžiku, kdy se daný odborník, někdy i mediálně oslavovaný, ani nenamáhá odpovědět. Proč taky, když má luxusní příjem zajištěný a ona avizovaná první pomoc ho vlastně vůbec nezajímá? Proč by léčil nějaké nemocné duše, když má svůj rytmus, zajetou klientelu a pravidelný, řekněme, že většinou i nadstandardní, příjem?

Když se oklikou vrátím k dětským problémům, vnímám to ještě citlivěji, než to, co se děje dospělým, byť ani to nelze přejít pokrčením ramen.

Ale děti do toho uvrhli dospělí. Stát zavřel školy. Odstrčil je kamsi do onlinu. Po návratu se s nimi nikdo moc nebaví, hezky to všechno dožeňte, tvařte se, jako by nic neexistovalo.

Necítíte se dobře? Trpíte nějakými traumaty? Počkejte si minimálně půl roku

Tak takhle to v kostce je s první pomocí našim nejmladším… Samozřejmě, jsou jedinci, kteří se snaží a pomáhají z plných sil. Ale je potřeba masivní odborné pomoci, a té se, podle mě i podle statistik, prostě nedostává.

Protože u nás se v některých oblastech první pomoc poskytuje až po půl roce..