Už jednou jsem zde popisovala své dojmy z vrátnice, či moderně řečeno z recepce, kliniky, kam chodím s ušima.
Protože se mi bohužel ušní problémy vracejí, vracím se i já na kliniku. Jsme takoví dobří holubi, co se vracejí:-)
Jsem ale už poučena, žádná cizí slova.
Procházím vrátnicí, vím, kam jít, naivně si myslím, že tedy nemusím zde sedící dámy oslovit.
Chyba. Musím.
"Kam jdete, paní," štěkne na mě službukonající důchodkyně.
"Na ušní," odvětím slušně, dobře pamětliva toho, že pojmu foniatrie ani orl zdejší strážkyně vchodu nerozumí.
"Vedlejší vchod," zavelí dáma razantně.
"Ale já chodím sem," oponuji a očima hledám svou ordinaci. Ano, je na svém místě, byť pod krycím názvem ORL.
"Vedle!" zvedá hlas žena a nebezpečně se zvedá ve své kukani.
"Máš pro strach uděláno," hecuji sama sebe a odvážně jdu vstříc své ordinaci, kam jsem objednána.
Paní ovšem nelení a vyběhne za mnou.
Tón jejího hlasu mi nápadně připomíná černé barony.
"Vy mě neslyšíte? Jasně jsem řekla vedlejší vchod!"
Nehodlám se vzdát tak snadno.
"Ale já chodím sem," ukazuji na známé dveře, kde už na mě mává sestřička vyplněným objednacím protokolem.
"Oční je vedle!" trvá na svém dáma z vrátnice.
"Ale já jdu na ušní!"
"Tak to je jiná, to je opravdu tady," kapituluje razantní dáma a vrací se do své kukaně. Asi blbě slyšela, když pracuje na ušním.
Nějakou omluvu ani nečekám, jen si říkám, že je to asi tady takový paradox, na ušním.
Neslyší.
Cizí slova neznají.
Jako generál se ovšem cítí...
Nu, vzhledem k tomu, že pan doktor je tady skvělý, sem asi přijdu ještě několikrát. A on za vrátnici alias recepci nemůže.
A i díky tomu, že se to vlastně pravidelně stává vhodnou historkou na blog, na ně nezanevřu.
I když někdy je ta bába opravdu na ránu:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat