Zrušme osmiletá gymnázia

    Učím na osmiletém gymnáziu. Od samotného počátku svojí pedagogické praxe se tato výzva ke zrušení osmiletých gymnázií vrací jako bumerang. Vždycky se objeví někdo na politické scéně, kdo vášnivě prohlásí, že osmiletá gymnázia jsou elitářská, likvidují základní školství a že je třeba je zrušit.

Nejlépe ihned.

 Pak ale přijdou atraktivnější politická témata pro kariéru daného politika a o osmiletá gymnázia se přestane zajímat. Nebo na některé z nich, nejlépe hodně prestižní a drahé, umístí svého potomka, a proto se raději stáhne do ilegálního mlčení. Rušit osmileté vzdělávání, když sám ho vyžaduji pro svoje vlastní děti, není ani v naší politické džungli vždycky úplně in.

  Nicméně, vyvolává to zajímavou otázku, co veřejnost na osmiletém vzdělávání tak dráždí. Nota bene, když většina dospělých s nějakým gymnáziem v životopise uvádí právě osmileté?

Pečlivě jsem se pustila do studia argumentů, které se objevovaly v mediálním prostoru.

„Je to elitářské,“ úplně nejvíc akcentovali přívrženci zrušení tohoto typu škol, když se dostali do úzkých.

Není to ojedinělé, kdy v naší plebejské společnosti zní tento argument jako zcela rozhodující. Úplně s ním nesouzním, proto jsem hledala dál.

Jiní zarytí odpůrci gymnázií tvrdí, že podporuje nerovnost ve vzdělávání.  

Ani tady si nejsem jistá, zda by jejich zrušení nějak přispělo k navýšení rovnosti v přístupu ke studiu.

  Zřejmě se v případě osmiletých gymnázií našel takový obětní beránek, který poukazuje na celkový obraz školství. Zrušit školní docházku si netroufne nikdo, tak se volá po zrušení osmiletých gymnázií. Vymlouvat politikům jejich verbální útoky, vzhledem k životnosti jejich zájmu o školství, asi nemá smysl.

Zajímavé je, že se do toho s chutí pouští mnozí novináři, rodiče, ba i mezi kantory jsem objevila podobné tendence.

 Mě osobně však tyto argumenty nikterak nepřesvědčují. Faktem je, že původní myšlenka, která zněla při porevoluční obnově osmiletých gymnázií, která soudruzi zrušili jako buržoazní přežitek (opravdu se chceme tímto inspirovat), byla o výlučnosti několika těchto gymplů

a snaze věnovat se nadaným dětem. Tak to dnes už dávno neplatí, osmiletá gymnázia (některá) disponují maximálně tak větším procentem motivovanějších dětí. Škol tohoto typu je inflačně hodně, a některá opravdu  ani nic navíc nenabízejí. A  pokud je někde skvělá základka, děti tam ani nechtějí.  

Celý velký problém problém osmiletých gymnázií by možná vyřešily jinak nastavené přijímací zkoušky?

   Stěžejní ale je, že je to, jako vše ve školství, o motivaci, kantorech, prostředí. Nabídnout vzdělávací  nadstandartní podmínky může jak škola základní, tak osmileté gymnázium.

 Co je ale pro mě hodně důležité, je možnost volby. Někdo má prostě potřebu studovat na osmiletém gymnáziu, někdo chce základní školu. Pokud budeme vše generalizovat a volbu zase ze vzdělávacího systému vymýtíme, jako se ostatně pozvolna děje, dospějeme někam k normalizačnímu školství, což by v jednadvacátém století tak úplně reformní styl asi být neměl.

    Osobně vidím nedostatek tohoto typu školy v délce soužití. Osm let je v době dospívání dlouhá doba. Potřeba poznávat nové lidi a inspiraci je velmi intenzivní, a pokud chodím do školy osm let s jednou partou, logicky přichází únava a otupení. V tom jsou čtyřleté střední školy, navazující na základní, bezkonkurenčně lepší. V pravém věku přijde změna kolektivu, nastane oživení, nové podněty.

  Přesto musím lobbovat za zachování i osmileté varianty. Ne snad, že na podobné škole sama učím. Ale proto, že je tam již zmiňovaná možnost volby. A také, že se v osmiletém cyklu dá více variovat, může se kreativněji pracovat s různými dlouhodobými plány a projekty, byť toto je vlastně v úvaze o zachování či zrušení osmiletých gymnázii marginální. Stěžejní je podle mě otázka poptávky a nabídky.

A jsem si stoprocentně jistá, že skvělá základka nedá průměrnému osmiletému gymnáziu šanci. Takže zase, je to o prostředí a lidech. A jakýkoliv zásah z moci úřední by byl naprosto fatální.

To si myslím já, ale můžete se mnou polemizovat…?