Moje velké přání

  „Doma jsem jenom babička,“ zdůrazňuje jedna slavná herečka, když chce vysvětlit, proč nepodává rozhovory o rodině, co ji rozčiluje na opakovaných a neoriginálních otázkách nebo jak své dramatické divadelní role nechává v šatně Národního spolu s kostýmem a doma je úplně normální prarodič.

  Není sama, kdo se v domácím prostředí mění z velké hvězdy na normální babičku či dědu. V džínách, se spoustou bláznivých nápadů a s absolutním pochopením pro svá vnoučata.

Někteří dokonce tvrdí, že je to jejich nejkrásnější role.

     Většina  běžných smrtelníků má často pocit, že u slavných lidí je to úplně jinak. Že když dědeček vtipkuje na televizní obrazovce, tak podobně veselo je s ním doma každý den.

„Je to přeci bavič,“ argumentují v duchu bulvárních novinových plátků, které podobné informace cíleně šíří.

   Zřejmě si málokdo dokáže představit, jaké to je hrát Člověče, nezlob se s někým, koho vídáte jako Cyrana nebo Helenu Trojskou, chodit na ryby s olympijským vítězem či se doma učit chemii na písemku s objevitelem polarografu.

 Vymluvit mnoha lidem tuto všeobecně rozšířenou představu o tom, že slavní prarodiče jsou slavní i doma, není, vzhledem k bulvárním novinám a mediálním agenturám, vůbec snadné.

   Moje velké přání ale vnímá babičky a dědečky a všeobecně seniory úplně jinak. A ve vztahu k dětem věříme heslu, že rodiče jsou na výchovu, prarodiče na zážitky.

A to je naším cílem. Připomenout babičky a dědečky jak si je pamatujeme ze života, nikoli z hlediště divadla, televizní obrazovky, filmového plátna, sportovního stadionu či výzkumné laboratoře nebo operačního sálu. Chceme jít po stopách společného rybaření, jízdy na kole, koupání v řece či nocování pod stanem. Jací byli ti slavní prarodiče?

   Dáme na emoce a zážitky. A představujeme si, že se vnuci slavných zastaví, zavzpomínají

 a vybaví si ty nejsilnější zážitky se svým dědou či babičkou.

Jaký byl člověk, kterého si národ staví na piedestal, děda nebo babička?

Byl  to typický rozmazlovač, vzor či bláznivý dospělý, který se se svými vnoučaty s radostí vracel do dob bezstarostného dětství a mládí…. ?

Byl to pro ně někdo, o kom ani nevěděli, že je slavný nebo je svou prací inspiroval už v dětství? 

Viděl se v nich děda nebo naopak ho trochu obtěžovali, protože nechtěl připustit, že už je ve věku, kdy nějaká vnoučata má?

Věděli o své babičce, že byla pro půlku národa femme fatale, nebo to pro ně bylo pozdější překvapení, protože oni s babičkou chodili do cukrárny a tam si povídali o knížkách a pohádkových postavičkách?

    Ne, že bychom to měli jasně nalajnované. Je to idea, jak zavzpomínat na svoje prarodiče, protože Moje velké přání se všem prarodičům intenzivně věnuje. Popravdě řečeno, každý si může vybrat vlastní způsob, jak vzpomenout svou babičku nebo dědu. Historka, souvislé vyprávění, několik propojených zážitků, koláž emocí a nálad spojených s dětstvím a prarodiči…

Žádný přesný návod nedáváme, jen inspiraci…

Stěžejní motto je asi takové: „Jaké to bylo pro naše dušičky, když u nás byl děda nebo obě slavné babičky…?

Pište a vzpomínejte…

Nebo mi, prosím, pošlete tip či odkaz na vnouče, které by rádo napsalo text o svém slavném prarodiči.

Moje velké přání z toho udělá knihu, tu vydraží a její výdělek pak pomůže mnoha seniorům.

A ostatní budou mít v knihovně ojedinělý originál vzpomínek na slavné předky….