„Vy se máte, máte pořád prázdniny,“
zaznívá často v rozhovorech s učiteli, kteří zejména v létě svým dlouhým soustavným volnem mnoho lidí dráždí.
„Já mám ale dovolenou,
stejně jako vy. Žádné prázdniny,“ zkouším oponovat, většinou ovšem marně.
Není to, pravda, již tak
časté jako kdysi, přesto se s podobným názorem pořád setkávám.
„Učitelé jsou pořád doma.
Mají stále prázdniny.“
Jednou jsem to chtěla
vyargumentovat. Když jsem vykreslila všechny nevýhody pevně a neměnně
stanoveného volna, setkala jsem se s apatickým pokrčením ramen a vytažením
prapůvodní premisy.
„Vždyť školy mají pořád
nějaké volno.“
Zřejmě jsem neměla
dostatečně silné přesvědčovací schopnosti. Přitom je to tak jednoduché.
Prázdniny jsou pro děti.
Učitelé chodí do práce a
jejich volno je tedy úplně stejné jako u ostatních pracujících. Tedy dovolená,
náhradní či neplacené volno…
Prázdniny do tohoto
slovníku nepatří.
Mě osobně někdy tato
rétorika trochu dráždí. Nechce se mi totiž věřit, že by se dovolená vyčítala
jiným profesím.
Stejně jako pracovní
doba. V té zase hrají roli nepochopených přestávky. Panuje všeobecná
představa, že o přestávce učitel popíjí kávu a klábosí s kolegy. Je to
přeci přestávka v práci.
A je snad jiná profese, kde mají tolik
přestávek? Vy se prostě máte…
A jsme zase na začátku.
Ne, že bych si stěžovala.
Je to spíš humorný postřeh, takový dozvuk okurkové sezony. Popravdě řečeno,
v reálu už jsem proti podobným invektivám docela obrněná. Ale vždycky,
když někde zazní, že se mám dobře, když mám pořád prázdniny, musím se ohradit,
že já mám dovolenou.
Žádné komentáře:
Okomentovat