Zlatý tenis

 Navzdory svým výhradám k olympiádě některé sporty pečlivě a se zájmem sleduji. Tenis asi nejvíc. Nechápu, jak v tom šíleném vedru mohou vůbec chodit, natož pak hrát. 

Četla jsem, jak moc je to všechno podřízené televizním právům. Když byla v Tokiu slavná letní olympiáda před lety, kdy se proslavila paní Věra Čáslavská, byla až v říjnu. Aby podmínky pro závodníky byly přijatelné. To zjevně dnes už nikoho nezajímá. 

Nejen, že sportovce šikanují neustálým testováním, rouškami, ani medaile jim nenasadí na krk. Diváci tam nejsou, ale kvůli sledovanosti je nechají trpět v nesnesitelném horku. 

A ještě mě překvapila neprofesionalita japonských organizátorů. Dosud jsem Japonce vnímala jako citlivé, precizní, vždy slušné lidi. A najednou čtu, jak neplní časy, dělají si co chtějí, triatlonistům zkazili start nějakou maxi lodí, co se motala na startu... 

Pokud je to jejich bojkot, pak ty hry vůbec neměly být. Ale jsou a ti sportovci, co tam trpí ve vedru, v karanténě a bez lidí, jsou docela hrdinové. 

A naše tenistky obzvláště. Jsou skvělé, všechny. Nemohla jsem jejich zápasy většinou sledovat, ale občas jsem poslechla přímý přenos v rádiu. To je tedy masakr. Už dávno jsem nic takového neslyšela. Komentování tenisového přenosu v rozhlase, to je docela komedie. Jako by komentátoři považovali své posluchače za nesvéprávné. Nakonec jsem to nevydržela. 

Stačí výsledek. A ten byl skvělý. Tenistky máme opravdu výborné. Fandím jim. Ale poslouchat české přenosy a komentování zápasu, to se fakt nedá. I tady by asi byl vhodný nějaký trénink, protože těžko na cvičišti, lehko na bojišti:-)

A abych nezůstala jen u zlato - stříbrného tenisu, i divoká voda mě bavila. I tam se vylovilo zlato. 

Jsou to borci. Navzdory - pro mě pořád hodně dehonestujícím- covidovým hrám.