Výtah story

   Někdy mám takový dojem, že jsem něco jako magnet na bizarní ba až vskutku debilní příhody, které se pak sice stanou vtipnou historkou, potažmo blogopříběhem, leč v reálu opravdu tak vtipné nejsou….
Snad jedině tehdy, stanou-li se někomu jinému. Ovšem, není Nic nového pod sluncem, že stávají se mně. Asi abych měla o čem psát.J

   V našem starém letenském domě je ještě starší, vskutku hnusný výtah, kterým takřka nejezdím. Ač ctitel historických artefaktů, tato prehistorická záležitost mě docela děsí. Jak exponát v muzeu, prosím. Jako praktický pomocník tedy ne. To bychom klidně mohli pořád svítit lucernou. J
 Výtah (lze-li ho tak nazvat) totiž vydává podezřelé zvuky, strašné rámusí, třepe se a je vůbec celý nebezpečný. Divím se, že ho někdo ještě nezakázal, neb současným normám nevyhovuje už asi tak třicet let. Tedy s ním nejezdím, protože se v něm bojím. A pak chci mít ty krásné nohy, které prý způsobuje chůze do schodů. J
  No, to se sice nepotvrzuje, zato se potvrdilo Murphyho pravidlo, že čeho se bojíš, to se ti stane. Včera jsem chvátala na angličtinu. Pořád mi není dobře, bolí mě noha (patrně mám ostruhu i trombózu v jednom J) a tak jsem se svezla. 
A to jsem neměla dělat. 
Ve druhém patře se výtah zasekl. Děsivé vize se naplnily.J
Naštěstí tak, že bylo ještě vidět okénko, jinak se blížil do tubusu mezi druhým patrem a přízemím, kde projíždíte jenom zdí, bez dvířek. Prostě výtah z doby krále klacka. Když jsem přestala jeho kolaps považovat za roztomilý výstřelek nevyzpytatelné techniky, jala jsem se zvonit, bušit, křičet, ba i lehce hysterčit. Ovšem vyprovokovala jsem pouze náhodně procházejícího souseda, který mi ale  mohl poskytnout jen morální podporu přes miniaturní zamlžující se okénko v nedobytných dveřích. Jinak byl v tuto hodinu dům patrně prázdný. 
 Tedy nezbývalo než zavolat na dispečink. Číslo ještě nestačil nikdo sloupnout ani poškrábat a tak jsem se jala činit něco pro vlastní záchranu.  Naštěstí jsem měla telefon, nabitý i se signálem, třesoucí se rukou namačkám číslo a volám. Dlouho nic, pak vtíravá melodie a nakonec oznámení, že všichni dispečeři jsou obsazeni. Čekejte, prosím....
Nu, čekám, byť to není snadné. Konečně se někdo hlásí. Sděluji svoji situaci a v první chvíli nejsem tak úplně přesvědčená, že mi věří. Ale když si mě prolustrovali, asi zda trapně nežertuji, oznámili mi, že technik dorazí tak za půl hodiny. 
Dorazil za hodinu. 
S mojí klaustrofobií to byl vskutku excelentní zážitek. Do toho navíc ta děsná bouřka, která ve mně vyvolávala další děsivé představy, třeba že v té kabince ještě zhasne světlo, či se to celé utrhne a podobné vize,  takže když pán opravdu dorazil a vysvobodil mě, cítila jsem se asi jako horník vytažený ze závalu (nadsázka, v zavaleném dole bych se zcvokla okamžitě, ale jiný příměr mě nenapadl). Výtahem už tedy opravdu, ale opravdu nepojedu. Ani když povleču nákup i na hlavě. 
  Venku mezitím prošla bouře, která Letnou zavalila závějemi krup, tedy vytvořila se vizuální iluze zimního počasí. Odcházela jsem z domu v jarním počasí a na ulici vylezla do iluzorní zimy a sněhových závějí. Jako cesta mezi světy,(ještě ta duha k tomu)....J
Byla jsem ale tak rozklepaná, že mě ani kroupy nezchladily. 
Jsou to tedy historky….

                Pěkně jsem oslavila Den Země J