Karel Kryl

  Letošní rok hudby přináší kulatá výročí i u Karla Kryla. V dubnu (tedy přímo dnes) by se mohl dožít sedmdesátky, ovšem již před měsícem jsme si bohužel připomněli dvacet let od chvíle, kdy v necelých padesáti letech náhle zemřel. Nebyl mu tedy vyměřen dlouhý život, ale stopu po sobě zanechal vskutku výraznou. Jeho Anděl, Salome či slavné Bratříčku, zavírej vrátka je prostě  srdeční záležitost, symbol mého dětství a miluji je dodnes.  

Karel Kryl byl bojovníkem celý svůj život. Snažil se pojmenovat věci nejen před Listopadem, ale i po něm, což se kupodivu nesetkalo s příliš velkým pochopením. Jenomže tehdy se všichni vezli na jakési opiové vlně nadšení s klamnou vizí, že vše bude lepší. Pořád je sice lépe než dřív, ovšem růžové sny se určitě nenaplnily.  A on to viděl už tenkrát.

Kritizovat je dnes už víc než snadné. Dělá to každý, i ten, kdo tehdy nesouzněl s Krylem. Zdá se tedy, že se dočkal určité satisfakce, což ovšem není nic veselého, naopak, jako by se psal další smutný příběh.

Teď ale chci připomenout nejen jeho skladby, které dodnes rezonují,inspirují  a mají co říci. Lze si i počíst v jeho KníšceJ. Samozřejmě nejde nezmínit Půlkacíře, ale i to je věc notoricky známá.

Ono vlastně připomenut Karla Kryla z neznámého úhlu asi nelze. 

  Jsou lidé, kteří mají co říct jen v určitém okamžiku či době, a jsou jiní, kteří jsou aktuální stále.

  Slavný český písničkář patří k těm druhým. Letos si ho díky jeho kulatým výročím připomínáme o něco víc než obvykle, ale z veřejného povědomí on prostě vymizet nemůže.  Zná ho i současná mládež, což nebývá také vždycky pravidlem.

  Někteří ho přesto pořád i trochu kritizují. Mně se ale zdá, že je to proto, že se bojí jeho ostrého vidění a toho, že uměl již dávno pojmenovat něco, k čemu se dnes pracně a mnohdy i bolestně prokousáváme.

   Už jsem si mnohokrát četla jeho rozhovory, které dával po revoluci, a někdy opravdu člověka až mrazí, jak daleko on viděl. Nelze se tedy jeho polistopadovému rozladění příliš divit. Při připomenutí jeho výročí je ale víc na místě vyjádřit obdiv nejen k jeho odvaze a prozíravosti, ale i k jeho moudrosti a hlavně hloubce vzdělání, tedy věcem, které dnešek již příliš neakcentuje.  Záběr jeho vědomostí z historie, kultury, politiky či umění je vskutku obdivuhodný. I proto jeho tvorba rezonuje takovou hloubkou. Když si pustíte jeho skladby, musíte o nich přemýšlet. Někdy mě napadá, jestli právě to přemýšlení, které jak známo bolí, nebylo pro jeho odpůrce hlavním zdrojem odporu, ale to se asi tak pregnantně pojmenovat nedá. Nejspíš bude nejlepší si v rámci připomenutí jeho nedožitého jubilea pustit si jeho písně. Nebo zajít na Břevnov položit květinu na jeho hrob. Svíčky nyní mnohem více než obvykle hoří i u jeho pamětní desky na Letné. Příležitostí uctít jeho památku je prostě víc než dost. Asi i proto, že takové Půlkacíře hodně potřebujeme. I dnes.