Můj transfuzní deník

   Čas od času se objeví moje perioda darování krve. Je to taková moje malá radost. Jednak mám pocit, že trochu málo něco dělám, jednak mám pravidelnou kontrolu svého chátrajícího těla a zdravotního stavu a v neposlední řadě se dostanu ve všední den v dopoledních hodinách do města, což je opravdový bonus. Ne snad, že bych nějak vášnivě toužila po dopoledních procházkách městem, ostatně dá se to dohnat o víkendu, ale v podstatě je to takové jiné. To město má jiný rytmus, než na jaký jsem zvyklá, člověk vidí věci, které jindy nevidí nebo si jich nevšimne. Třeba mojí knížku na pultech knihkupectví. Té bych si tedy snad všimla

 i o víkendu, leč dnešní nenadálé setkání s Nicnového pod sluncem ve výloze obchodu mě potěšilo. A to tak, že velmiJ. Možná, že takto najde i nějaké potencionální kupceJ. 

Každopádně, to byla jen moje přidaná hodnota, cílem byla další stránka mého transfuzního deníku. Dnes tedy pětapadesátá. Byla jsem příjemně překvapená modernizací oddělení. Ono se to nezdá, ale těch pár měsíců od posledního odběru někdy udělá s prostředím divy. Měla jsem dnes dokonce pocit, že mě ty moderní stroje vysály dřív, než bych okem mrkla. Ono to sice asi uteklo víc tím, že jsem krafala se sestřičkou, která byla obdarovaná zlatýma rukama, a její práci s jehlou jsem tedy vůbec nevnímala. To se pak vesele blafe o věcech naší každodennosti, zatímco krev tiše a rychle kape do průhledného vaku. A najednou, už je to uděláno, už je to hotovo...

   Bylo to dnes takové hodně na pohodu. Klid na oddělení, tam samé inovace, všichni milí a s úsměvem, že i já jsem se z toho  automaticky usmívala celou cestu domů. Ba dokonce mě to naplnilo takovou trpělivostí, že jsem se vypravila do rozkopaných Holešovic, kam se tedy vydávají jen opravdu silné nátury, protože to je vskutku peklo, minimálně dopravní, abych si zde vyzvedla v OZP vitamíny, které nám za odběr poskytují. Skokem přes několik výkopů, které se dnes objevily i na nábřeží kpt. Jaroše,(zjevně se rozmnožují dělenímJ) jsem se dopracovala do holešovické centrály, kde jsem zase za odměnu byla hotová coby dup.  Zjevně mnoho prozíravých jedinců v poslední době Ortenovo náměstí a dolní Holešovice raději velkým obloukem obcházejí.  

Já se tedy odvážila a byla za svou odvahu náležitě odměněna. Ale ten trvalý řev sbíječek a podobných atraktivních strojů by mě jistě spolehlivě odrovnal. Sem tedy modernizace nikterak nezasáhla. Transfuzní stanici ovšem ano a tak mohu dnes do svého krvavého deníku vepsat další, úspěšnou a spokojenou stránku. Je to vlastně takový můj upíří deník.... J