Čím být či nebýt?

    Otázka takřka hamletovská. Leč my nebudeme pátrat po filozofickém smyslu bytí, ale o podstatě volby povolání. Tedy vlastně také po odpovědi na otázku filozofickou, respektive existenční.  Někdo má o své profesi a životní dráze jasno od malinka, jiný tápe ještě na vysoké škole a neví, kam by se vrtnul.  Zásadní rozhodnutí od nás navíc většinou společnost očekává v době vrcholící puberty, v době, kdy většina dětí neví čí je, bojují s hormonální bouří, nepochopením okolí a k tomu všemu se mají rozhodnout, co v tom nepřátelském dospělém světě ve finále chtějí dělat. No, není to jednoduchá situace, leč musí si jí projít každý z nás a my, co již máme ono volební drama za sebou, můžeme jen zkusit těm, co se na onu zásadní životní volbu chystají, podat pomocnou ruku, poradit, nasměrovat.

  Tím jsme obloukem u počáteční otázky, čím vlastně v dnešní době být či nebýt? Dle současného trendu musí mít všichni maturitní zkoušku, což je ale u mnoha profesí spíš kontraproduktivní.  Jsem hluboce přesvědčena o tom, že řemeslnické profese, kterých je bohužel velký nedostatek, maturitu nepotřebují. Prioritní by zde měla být manuální zručnost, šikovnost a zájem o obor, nikoli schopnost našprtat se ke státní maturitě. To je ale ovšem pláč na špatném hrobě, situace je nastavená úplně jinak a je nutno se k ní postavit čelem.

 Čím tedy být či nebýt?

  V první řadě musí být brán zřetel na zájem dítěte a to i přes to, že máme třeba o jeho budoucnosti zcela jiné představy. Měli bychom dítěti nastínit všechny možnosti, veškerá pro i proti, ale konečné rozhodnutí by mělo být na něm. A to i v okamžiku, kdy si tajně hýčkáme sen třeba o lékařské či umělecké kariéře našeho potomka, a on chce zrovna na zemědělskou školu, protože ho baví zvířata či něco podobného. 

Pravdou je, že tady se velmi často rozchází teorie s praxí.  V převážné většině je poslední slovo na rodičích. I z toho důvodu máme přeplněná osmiletá gymnázia dětmi, které ke studiu dohnala ctižádostivost jejich rodiny, zatímco praktické obory zejí prázdnotou.

Při volbě povolání je opravdu zásadní vycházet ze zájmů a schopností dítěte, ne z vlastních (mnohdy nenaplněných) ambicí.

    Výběr profese je pro děti důležitý mezník v životě. Mělo by se mu proto věnovat dostatek času, zejména prostor pro rozhovory, hledání toho, co chci a co mohu, vyladění schopností a možností do reálné podoby. Tedy pokud nám záleží na tom, aby se dítě v budoucím studiu, potažmo zaměstnání, našlo a dokázalo plně rozvinout svůj potenciál. Spousta lidí totiž pořád jde jen po jakémsi pochybném pozlátku, aby měli potomka na prestižní škole, bez ohledu na to, zda na to děcko má či ne.

   Předpokládám ale, že v řadě rodin se výběru střední či vysoké školy věnuje dostatečné množství času a docela lituji, že tomu tak není všude. Dneska si můžete vybírat ze skutečně široké nabídky vzdělávacích institucí, dokonce vám nabízejí možnosti seznámení v podobě dní otevřených dveří či jiných interaktivních setkání. Máte možnost porovnávat, vyzkoušet a ve finále není žádný problém zvolenou školu či obor vyměnit. Jen je tomu třeba věnovat čas a hlavně, naslouchat dítěti.  Jde o jeho povolání, ne o vaše.  Ovšem to naslouchání se mnohdy v konečné fázi výběru povolání ukazuje jako problém největší. Chybí ochota, trpělivost, vnímavost. Z takového podhoubí pak rostou frustrovaní gymnazisté, kteří by mohli být mnohem šťastnější v nějakém praktickém oboru, ale nikdo jim neporadil ani je nenasměroval. Samozřejmě, je nutno počítat s dětskou nerozhodností či velkýma očima ohledně svých vlastních možností, ale i tak by si měli mnohé vyzkoušet na vlastní kůži. Aby měli pocit, že o své budoucnosti opravdu rozhodli.

   Ovšem kdybych měla na výše položenou otázku odpovědět ryze pragmaticky a stručně, pak volit profesi, která má praktické využití a je reálný předpoklad, že nás jednou uživí.  Tedy hamletovsky romantická otázka v úvodu a drsný realismus v závěru.

                Ale všichni víme, že nejlepší je přeci zlatá střední cestaJ.