Motivace

    Motivace je dnes módní trend. Je třeba umět motivovat, ve školce, škole i zaměstnání. Práce s nemotivovanými lidmi je náročná, těžká ba i nemožná. Jenže jak motivovat k motivaci? Staré moudro, že „bez práce nejsou koláče“ už tak úplně neplatí. Nebo přinejmenším není populární. Hledají se totiž méně náročné cesty, k motivaci mnohdy stačí jen pozlátko, velmi často finanční.

O peníze jde totiž až v první řadě, to je mnohem aktuálnější motto dne.

 Nicméně, chceme-li začít u dětí a mládeže, jsou ještě v hledáčku nějaké ideály a vzory, staré dobré „exempla trahunt“ zde ještě má své opodstatnění.  Ovšem s kladným akcentem. Negativních příkladů je bohužel kolem mnohem víc. Problémem dnešní doby pak může být právě nedostatek pozitivní motivace, zejména pro teenegry, kteří disponují klasickou vývojovou vlastností s někým se ztotožnit, upnout se k nějakému vzoru či idolu.

  Odpůrci podobného motivování argumentují tím, že snadněji se ztotožňuje s tou zápornou polohou, protože ta s sebou nese příchuť úspěchu a rychle vydělaných peněz, které dnes suplují roli božstva. Na tom něco je. Být chudý je frustrující a dokonce i společensky nežádoucí. Možná by se dnešní svět vyvíjel jinak, kdyby se nedalo koupit vše, od vzdělání počínaje a zdravím, nebo přinejlepším lepší zdravotní péčí konče.

   Otázka je, zda- li je to meritum věci. Není možné si nevšimnout, že některé děti si na hmatatelné cenové hodnotě svého vybavení či oblečení staví pozici v každém školním kolektivu. V tomto okamžiku začíná být skutečná motivace opravdový problém.  Zejména v prostředí, které na materiálnu staví svou image a nějaké duchovno je v podstatě nezajímá. Vyjměme ze života podobně naladěných dětí luxusní značky a nic je najednou nezajímá.  Motivaci nacházejí jen v případě, že mohou oslnit nějakou módní novinkou. Není-li po ruce adekvátní obecenstvo, umí si pozornost vynutit. Tím se oslím můstkem dostáváme k šikaně, protože kdo není náležitě oblečen, do jejich okolí nepatří, což samozřejmě diskvalifikuje zbývající, mnohdy početnější skupinu dětí či teenagerů.    

    Nejspíš by je dokázal na jinou cestu nasměrovat vzor v rodině, která by ale musela fungovat i na principu vzájemného souladu, naslouchání a sdílení i jiných hodnot, než jen těch přísně finančních. Jediné, co lze v tomto případě řešit je, zda jde o pózu či trvalý stav. 

Co ale s dětmi, které se na podobné scestí nudy a žádné pozitivní motivace dostaly i přes aktivní zájem své rodiny?

   Nejde totiž jen o znuděnou zlatou mládež, problémy bývají i na opačné straně finančního spektra, tam, kde peníze či zájem nejsou vůbec. Někde jsem četla, že děti absolutně rozmazlované jsou pro život nepřipravené a někdy i nepoužitelné úplně stejně jako děti týrané a zanedbávané.  Takže asi jedinou smysluplnou radou, jak přežít znuděné pubescenty je věřit v ideu, že co jsem zasel, sklidím. Že pokud mají doma ten vzor, myslím tím pozitivní vzor, znuděná (a zákonitá) pubertální etapa rychle přejde. Protože prostě jak pravili staří latiníci, „exempla trahunt“, tedy příklady táhnout. Jinými slovy, je to na nás, dospělých…