Transfuzní advent

Vykonat něco, co lze nazvat dobrým skutkem, vyžaduje někdy i hodně,hodně trpělivosti. Přesvědčila jsem se o tom včera při adventním odběru krve, což mělo být jen krátkou zastávkou během dne, a stalo se trpělivým (v mém případě docela oxymóron) posedáváním na stanici déle jak dvě hodiny. Konat dobro totiž přišlo nečekaně obrovské množství lidí. 

Mám ráda svoji transfuzní stanici na Karlově náměstí, sestřičky jsou tu šikovné, milé, ochotné. Po včerejšku musím jejich rejstřík ještě rozšířit, jsou i nesmírně trpělivé a asertivní. Já bych tedy byla hodně nasertivní, zejména vůči mladým matkám. Jak to říct, aby se zas některé matky bojovnice neurazily? Asi tak, jak to vidím. 

Nemám ráda, když se malé děti tahají všude s sebou, a priori když je to zbytečné.  Jak je nerada vidím, a hlavně slyším, v restauraci, kde se kouří a kde podle mě nemají co dělat, tak jsem přesvědčena o tom, že do mnohých prostor malé děti nepatří. A transfuzní stanice, navíc totálně narvaná, k nim patří. Jenže, táta hrdina šel dát krev a celá rodinka včetně švagrové s dalšími miminy, ho šla doprovodit. Aby pak mohli společně na nákupy a na stromeček. Takže se mezi mraky lidí, co přišli dát krev (někteří i po roce, patrně, aby před Vánoci měli čas na nákupyL) rozvalovalo několik matek s nemluvňaty, která sice nemluvila, ale řvala o sto šest. Do toho překážely jejich kočárky a jekot dětí také nebyl nejpříjemnější. Ovšem ženy byly na svá robátka hrdé a tak se s nimi usadily na pohovce určené pro prvodárce či lidi, kterým se udělá nevolno. Ony mají přece ty děti, tak ať všichni sklapnou. Použité obaly od potravin pro své potomky pak vesele ukládaly na již zmíněnou pohovku. Paní, které se po odběru udělalo nevolno, a vskutku musela ulehnout, pak ležela v obalech od použitých pamlsků. A to ještě měla sestřička plno práce vysvětlit ženám s dětmi, že sem skutečně musí ubohou paní pustit. 

Když jsem se vyptávala sestřičky, proč je nevyhodí, jak bych učinila já, unaveně mi vysvětlila, že nemohou, byť by rády.

 I je to rušilo. Což ovšem bohorovné matky z klidu nikterak nevyvádělo a s celou rodinkou tyranizovaly okolí celé dopoledne. Pohotovost pak skákala přes kočárky, omdlívajícící si neměli kam lehnout, a děti ječely..................

Nu, vše pro dítě. Jsou okamžiky, kdy chápu Herodese. I když v dané chvíli bych lynčovala (a ráda) ty matky a jejich rádoby statečné otce. Abych zabránila případnému ataku, že jsem zaujatá, v podstatě jen tlumočím názor, který se nesl ordinací. Jen k těm matkám, co přijely nakupovat, jaksi nedolehl. Nu, doufejme, že se jim to v nějaké podobě vrátí. A můj velký obdiv sestřičkám, které to ustály s úsměvem a vlídnou tváří.

  Mně se z toho asi roztrhl vpichJ, takže jsem masivně krvácela ještě po odběru, ale odborný zásah to spravil a tak jsem se mohla po svém padesátém odběru spokojeně odpotácet domů. Jela jsem tramvají a díky apatii mě ani nevarovalo, že narvaná tramvaj má prázdný druhý vagón. Bezelstně jsem nastoupila, abych vzápětí zase vystoupila, neb tam v celém vagóně seděl osamělý, intenzivně páchnoucí bezdomovec, který měl díky svému aroma tramvaj celou pro sebe.  Nu, takhle to v pražské MHD chodí. Tak jsem trpělivě počkala na druhou a konečně se dostala domů. Adventní krvavé setkání nemělo chybuJ