Anna Karenina

Ze všeho povinného ruského ve mně zůstal jedině určitý, a nutno poznamenat, že kladný, vztah k ruské literatuře devatenáctého století. Tu mám prostě ráda a mnohdy se k ní i ráda vracím. Anna Karenina je samozřejmě klasika, kterou jsem nejen četla, ale i viděla různě zpracovanou, ať už ve filmu, či na divadle. A vždycky mě nějak oslovila. Tudíž jsem byla zvědavá i na nové zpracování, které vtrhlo do našich kin. Samozřejmě jsme si počkali až na naše oblíbené Bio Oko a díky volnu jsme mohli vyrazit i v době, kdy normálně do kina nechodíme, dopoledne v deset hodin. Je to patrně čas vyhrazený pro důchodce, kterým se ale zjevně na ruskou klasiku nechtělo, takže nás v potemnělém sále sedělo celkem osm, což je pro moji sociální fobii z popcornuJ ideální počet diváků. Pokladna asi podobný názor nesdílí, ale hráli, nemuseli jsme ani dokupovat lístky třeba do počtu deset J a tak jsme se mohli vydat vstříc příběhu vášnivé lásky. A dostalo se nám, tedy mě určitě, spíš určitého zklamání, byť ne rozčarování.  Keiře se ale bohužel nedalo věřit, mladíček Vronskij vzbuzoval všelicos jen ne touhu, snad jen Jude Law mě nadchnul (jako vždyJ) a celkem bych si i myslela, že vášeň vzbudí on a ne ten chlapeček, jež ji vzbuzovat měl. Je to ale jen můj úhel pohledu, stejně jako to, že mě trochu rušilo to divadelní prostředí. Nicméně, dívat se na to dá, byť je to až moc dlouhé, zejména závěrečné, skoro hodinové,“čekání na vlak“ je někdy trochu nudné. Určitě to není nejzdařilejší adaptace příběhu, ale do vánočního rozpoložení zapadla, jsem ráda, že jsem ho viděla a třeba mi někdy v budoucnu další adaptace ukáže, že tato byla vlastně skvělá J.