Svátky pod psa

Jeden vánoční či mezisváteční příspěvek, musím, respektive chci, jak je již tradice, věnovat Zachariášovi. Už mu táhne na jedenáctý rok, je pěkně šedivý (tím potvrzuji, že pes se podobá svému pánu, neb jsme nejen stejně vzteklí, ale i já šedivím, což je smutné, ale je to tak J),ale jinak je pořád divoch. Vánoce jsou pro něj zdroj nezměrné radosti. S velkou chutí rozbaluje, přesněji řečeno trhá, všechny balíčky, bez ohledu na to, zda patří jemu či ne. S radostným kvíkáním běhá kolem stromku a hledá místo, kde by se pohodlně uvelebil. Naštěstí tedy doma neznačkuje, to i jeho jezevčí mozek pochopil, že by se nesetkal s naším pochopením. Ač jinak, zejména já, vládnu nezměrným pochopením pro všechna jeho alotria, což zbytek rodiny drsně nazývá rozmazlováním. Nejvíc spokojen je, když jsme všichni doma, i proto asi Vánoce má tolik rád. Letos tedy máme tatínka v nemocnici, takže jeden člen chybí, ovšem všichni doufáme, že, ač je stále v kómatu, zabojuje, a vrátí se domů. I Zachariáš ho postrádá, je až fascinující, jak to zvíře ví, že tady někdo chybí. Jen u něho to vždycky přebijí jiné radosti. Třeba sváteční procházka. Ta je pro něj takovou radostí, a je jedno, zda je to první, druhá či třetí, on by klidně byl venku celý den. Stačí sáhnout po vodítku a už se z toho nevykroutíte, Zachariáš štěká jako blázen a ve své řeči vás pobízí k rychlejšímu výkonu, no tak dělej, jde se ven, rychle, rychle. Běda vám, když vodítko chcete jen přesunout nebo uklidit, to je osudová chyba, která se nevyplácí. Jak se prostě sáhne na vodítko, jde se ven, malý diktátor nedá jinak. Vylítá se, jako by byl štěně a ne jedenáctiletý důstojný kmet, a pak je zase spokojený a klidný jako beránek. Usadí se pod stromečkem a spokojeně nás pozoruje. Prostě Vánoce jsou jeho oblíbené období. Na rozdíl od Silvestra, kdy bouchají rachejtle, ale o tom až později. Dneska jen vánočně spokojený Zachariáš. S ním jsou prostě svátky pod psa, ovšem přísloví rázem nabývá úplně jiný význam. J